Blairův annus horribilis ještě zdaleka neskončil

Nečekají jej tam lehké úkoly. Musí odrazit útok stále agilnějšího levicového křídla strany a zároveň uklidnit své stoupence, že katastrofa z doplňovacích voleb z minulého týdne byla jenom prohranou bitvou, která v žádném případě nevěští prohru v celé válce. Zatím je ale ve hvězdách, jak to bude vysvětlovat tradičním labouristickým delegátům i odborářům, kteří se mu chystají pořádně zatopit.

Úkol je o to těžší, že poslední měsíce odhalily nečekanou křehkost v samotném srdci kabinetu. Exministr zdravotnictví Alan Milburn to v pátek vyjádřil v deníku The Guardian, když napsal, že vláda se nechává smýkat událostmi a ztrácí základní přesvědčivost. Jistě, každý kabinet čas od času ztrácí dech. V Británii však náhle zavládl pocit, že úpadek Blairova kabinetu probíhá rychleji než postupný rozklad thatcherovské vlády v 80-tých letech. Ačkoli Margaret Thatcherová po šesti letech vládnutí prohrála na půl tuctu doplňovacích voleb a Blair je na tom z tohoto hlediska lépe, zděšení, provázející porážku z severolondýnského Brent Eastu budí dojem, že zkáza bude nyní postupovat daleko rychleji. Podle Milburna se kabinet stále méně věnuje vládnutí a jde mu jen o pasivní redukci nespokojenosti na minimum.

Bezprostřední nebezpečí přitom nejsou ani zdaleka smrtelná. Až bude v listopadu či prosinci zveřejněna zpráva Huttonovy komise, premiér Blair zcela jistě nedostane nejhorší známku. Jeho oblíbenec Alastair Campbell navíc již politickou zodpovědnost převzal a ministr obrany Geoff Hoon si přečetl v novinách tolik politických nekrologů, že jeho skutečné odstoupení překvapí jen nemnohé. Také poválečná obnova Iráku není snadná, ale stále platí, že v Británii většina zahraničněpolitických potíží jen ve výjimečných případech končí u volebních uren.

Blairovy působí bezesné noci nepříliš nápadné domácí problémy, které však neomylně svědčí o tom, že se Británie posouvá doleva. Voliči stále ještě chtějí to, co jim blairovská revoluce slibovala, ale nedala - zlepšení veřejných služeb v kombinaci k otevření maximálního prostoru osobní iniciativě a aspiracím. Blairův slib sice oficiálně platí, jeho praktická realizace v podobě privatizace nemocnic a zvyšování školného ale vyvolává na labouristické levici stále hlubší ideologické znepokojení.

Schopnost přesvědčit celou zemi i vlastní stranu o prospěšnosti tažení na Irák proto zřejmě zůstane největším z Blairových politických úspěchů. Akce byla dílem politika na vrcholu sil, který nasadil všechny myslitelné páky k dosažení svého: důvěryhodnost, logickou argumentaci, osobní charisma, řečnický um, bezohledný nátlak, zákulisní machinace i osobní horlivost. Po Kellyho aféře a poté, co se žádné zbraně hromadného ničení nenašly, však již těchto kouzel nebude moci použít podruhé.

Zdá se, že mu život dal možnost splnit si jediné přání. Mohl zvolit cokoli - připojení Británie k jednotné měně, reformu veřejného sektoru či porážku rivala po levici, ministra financí Gordona Browna. Ze všech možných nabídek ale zvolil válku, z níž politické dividendy vynáší stále méně. Tradiční a do sebe zahledění labouristé mu to neodpustí snadno. Když ministr vnitra David Blunkett tento týden v televizi prohlásil, že strana a její příznivci nemají jinou možnost než se změnit nebo zemřít, pravděpodobně všech 400 labouristických poslanců u obrazovek zoufale vykřiklo: "Ale jak?" Cesta vpřed je nezřetelná, cesta zpět vede k 70 let starým receptům starého labourismu, předepisujícím jako univerzální všelék znárodnění.

V klíčovém konferenčním projevu, z něhož již některé pasáže unikly na veřejnost, Blair thatcherovsky poradí labouristům, aby s buldočí neústupností vytrvali v dosavadním kurzu. Otázkou je, zda si nevypůjčuje tu horší stránku thatcherovského dědictví. V roce 2001 Blair smetl ve volbách konzervativce s heslem "Hodně bylo uděláno, ještě více zbývá udělat". Co ale bude říkat v roce 2005? "Pořád ještě zbývá hodně co udělat?"