Blairovým novým mluvčím bude Pan Upřímný

1. září 2003

Když tisk začal před několika týdny spekulovat o Hillovi jako o nástupci Alastaira Campbella, deník The Guardian poznamenal, že jde o "tři nejneslušnější slova na dnešní britské mediální scéně". Hill si ovšem, jako zkušený matador labouristické politiky, z těchto výpadů nic nedělá a má pro svůj optimismus více důvodů, než jenom fakt, že jeho žena Hilary Cofmanová již na Downing Streetu pracuje a prostředí vládních kuloárů mu není nijak neznámé.

Především ho velmi dobře znají novináři, a to mimo jiné jako člověka, který mluví pravdu. I kdyby si tím měl vážně uškodit. Když před léty nastoupil do nějaký čas do agentury public realtions Tima Bella, poradce Margaret Thatcherové, a strůjně několika labouristických volebních porážek, bez obalu žurnalistům přiznával, že mu jde o krátkodobé finanční přilepšení, a že by jim byl vděčný, kdyby o zmíněném odbočení v kariéře nepsali častěji, než je nezbytně nutné. Říká se o něm dokonce, že jako jeden z mála tiskových mluvčích, má novináře skutečně rád a kvůli přípravě labouristických výstupů zanedbává psaní projevů svým šéfům.

V druhou významnou přednost se dnes proměnila Hillova 10 let stará porážka Blairovým alter egem Peterem Mendelsonem, který konkurentovi znemožnil, aby po něm nastoupil na post ředitele stranického ústředí. Výkonný výbor labouristů se tehdy nechal slyšet, že upřednostňuje osobnost stejně vybraných způsobů jako Mendelson, kteréžto kritérium Hill, vyrostlý v sociální bytovce v Edinburgu, nesplňoval. Někdejší hořká urážka však nyní dostala nečekaně sladkou příchuť. Hill je oficiálně vnímán jako osobnost radikálně odlišná od privilegovaných mediálních poradců, mezi něž Mendelson bezesporu patřil.

Jeho třetí kvalitou je profesionalita, díky níž se dokáže dokonale ztotožnit s názory politika, pro kterého momentálně pracuje. Hill je chameleón v nejlepším slova smyslu. Nikdy neznáte jeho názor, avšak přesně víte, jakou politiku zastává kabinet či strana. Kdysi byl obtiskem Neila Kinnocka. Dnes bude blairistou tělem i duší, tvrdí jeden z blízkých spolupracovníků nového mluvčího.

Nástupce nenáviděného Campbella přesto neunikne čidlům pátravého tisku, který se kromě jeho finančních podílů ve firmě, vyrábějící geneticky modifikované potraviny, pochopitelně pídí i po jeho opravdových názorech. Ty představují pro investigativce zajímavé, i když nijak skandální sousto. Jednoduše řečeno, Hill má dnes v celku respektované renomé napraveného ultralevičáka, který rozpoznal fatální chybu svých někdejších názorů a přešel na umírněné středové pozice. Jeho někdejší názory jistě souvisely s chudým prostředím skotského předměstí, odkud jej k oxfordskému stipendiu vyvedl pouze výjimečný intelekt. Přesto se i dnes bude červenat, připomene-li mu čtvrtý stav jeho kampaně za dalekosáhlé znárodňování účast na protijaderných demonstracích i horlivou distribucí letáků, vyzývajících proti účasti Británie v eurozóně.

Campbell odchod a rozpad explozivního klubu manipulátorů, kteří zakládali nový labourismus, však představuje pro nynější vládu natolik velký otřes, že bere zavděk právě takovou osobností, která dokáže prezidentovat vládní politiku ve zcela novém světle. A tady je jedna z největších Hillových výhod, ve srovnání s daleko bystřejším, ale i jedovatějším a nervóznějším Campbellem. Otcovsky vyhlížející labouristický veterán s knírkem a pleší vyzařuje i v nejtěžších chvílích atmosféru klidu a relaxované pohody.

Podle pozorovatelů se proto od jeho nástupu dá například očekávat zklidnění mezi táborem Tonyho Blaira a posledního otce zakladatele ve vysoké funkci ministra financí Gordona Browna. Zatímco Campbell jen ztěží skrýval své opovrhování kancléřem pokladu a jednou ho dokonce označil za vyšinutého, Hill působí v labouristické straně příliš dlouho na to, aby byl ztotožňován s jedním jediným, v tomto případě, premiérovým táborem. Po Hillově jmenování má být změněna také struktura tiskového oddělení, protože s Campbellem odcházejí také další členové oficiální tiskové suity premiéra. Nelze sice dělat předčasné soudy, ale zdá se, že jeden a půl dekády trvající "éra spindoktorů", nejspíš zahájila ústup na smetiště labouristických dějin.

autor: Josef Koláčný
Spustit audio