Blairova těžká pozice ohledně Evropské ústavní smlouvy

Ve vztahu k ratifikaci evropské ústavní smlouvy každý z velkých evropských hráčů zvažuje svá pro a proti a do nich patří také úvahy o Turecku. Nynější vláda v Londýně by chtěla naplnit dvojí ambici: schválením evropské ústavní smlouvy se udržet v hlavním proudu unijní politiky a zároveň podporou vstupu Turecka napomoci zředění dosavadních integračních procesů.

Evropská rovnice o dvou částích vypadá dobře na papíře, proměnit ji ale ve skutečnost není v britském případě snadné. Karty, které může labouristická vláda rozehrát ve prospěch evropské ústavní smlouvy, nejsou vysoké. Ta nejsnadnější pracuje s předpokladem, v níž evropská ústavní smlouva jako souhrn předchozích již platných dokumentů neznamená velký obsahový posun, ale že její odmítnutí obsahuje riziko, že britská účast na evropské integraci končí. Jinými slovy, že odmítnutí by mohlo podstatnou změnu založit.

Strategie obhajoby evropské ústavní smlouvy ve verzi Tonyho Blaira je zřejmá. Její uskutečnění závisí na další rovnici, ve které platí, že pro úspěch silné myšlenky je jistě důležitý původní nápad, ale ještě důležitější je, jak a kdo ji prosadí na veřejnosti. Pro obhajobu evropské ústavní smlouvy bude mít britský premiér možná dost argumentů, ale už ne dostatek spojenců.

Politickou scénu ve Spojeném království ve vztahu k evropské integraci charakterizuje rozpolcenost procházející hlavními stranami, protože kritiky i stoupence najdeme jak v řadách labouristů, tak toryů. Tato rozpolcenost v sobě obsahovala jistou rovnováhu, která je ale nyní narušena. Vedle konzervativců se jako euroskeptici objevili stoupenci Strany nezávislosti Spojeného království, kteří Brusel nejenže kritizují, ale dokonce požadují vystoupení z Evropské unie.

Tonymu Blairovi se proto může stát, že jeho vyhrocení referenda o evropské ústavní smlouvě do podoby pro a proti evropské integraci jako takové vezme nejtvrdší část euroskeptiků doslova. Mohla by se tak potvrdit stará zkušenost, že vyhrocení problému má vždy v politice své kouzlo, ale že zároveň vytěsňuje důležité nuance a může přinést nepředvídaná rizika.

Jak s touto rýsující se politickou partií souvisí perspektiva příjímání Turecka do Evropské unie? Odpověď skrývá paradox, že jak v životě, tak i v politice se krátkodobé a dlouhodobé cíle mohou dostat do rozporu. Londýn již v minulém desetiletí povzbuzoval rozšiřování unie o nové členy v naději, že ve větším počtu bude prohlubování integrace obtížnější, ne-li dokonce nemožné. Podobná logika Británii vede k podpoře tureckého členství, od něhož si může navíc slibovat, že vstup velké země se silnými letitými vazbami na Spojené státy oslabí pozici těch, kteří si tradičně vůči Washingtonu udržují odstup.

Tento dlouhodobý kalkul má ale jednu slabinu. V mnoha zemích politici s otevřenou podporou vstupu Turecka váhají. Obávají se reakce voličů, mezi nimiž v poslední době sílí názor, že přistěhovalců, zvláště pak muslimského vyznání, je příliš a že Turecko je zemí, která už je a do budoucna by ještě dlouho mohla být zdrojem velkého počtu imigrantů.

Otázka přistěhovalectví je výbušné téma. Proto nelze vyloučit, že v Británii stejní politici, kteří kritizují evropskou ústavní smlouvu a případně evropskou integraci jako takovou, se postaví i proti přijímání Turecka. Tony Blair bude ve své politické zteči nahoru proti kopci potřebovat každý záchytný bod. Turecko, které vidí jako pomoc při svých dlouhodobých plánech, se v kritickém okamžiku najednou může stát slabým místem, kudy k vítězství proniknou Blairovi soupeři.