Bilionem proti krizi

Své speciální balíčky připravují i ostatní země a to mohlo britského premiéra Gordona Browna vést k úvahám, že celková útrata za boj s krizí dosáhne v příštím roce pět bilionů dolarů.

Chudé Česko nemůže v tomto směru konkurovat, protože vládní pomoc ekonomice nepřekročí 80 miliard korun, což jsou čtyři promile londýnského záchranného balíčku. Ovšem Evropská unie připravila pro členské státy z východní Evropy balíček 50 miliard eur, který by se použil, kdyby se státní finance dostaly do nějakých velkých potíží. Takže ani my se bát nemusíme, budeme zachráněni.

Zvláště v Londýně, kde se přislíbila pomoc za bilion, šlo o historickou událost. Od této chvíle se vývoj ekonomiky obrací a krize tím de facto skončila. Tak hodnotí výsledky jednání sami politici v čele s americkým prezidentem Barackem Obamou.

Do Česka krize vlastně ani nedorazila, tak zní převládající názor, a proto je zpráva z Londýna pro Čechy dvojnásob příznivá. Už ani nedorazí. Prostému občanovi se ovšem na celé záležitosti nelíbí jeden rozměr. Samozřejmě je to správně, když se světoví politici krizi mužně postaví a bez milosti ji umlátí plnými pytli peněz. Pohled na takovou akci vzbudí optimismus světových finančníků, kteří začnou okamžitě nakupovat akcie i suroviny, tím se rozproudí světový obchod a ekonomiky se zotaví. Banky budou půjčovat, protože nad nimi drží ochrannou ruku stát. Ovšem například Češi jsou zvyklí na to, že silná slova o zásadních ekonomických změnách či převratech ve zdravotnictví jsou často jen slovy. Ve skutečnosti se neděje nic moc dobrého, jen politici předstírají činnost. Občan se v takových případech stává trpným objektem vládních rozhodnutí, respektive vládní propagandy. Někdy politici pro své velké činy používají velké peníze, ovšem lidé už dnes tuší, že to jsou peníze, které bude muset jednou oni sami zaplatit.

Boj s krizí je nezbytný, ovšem i tentokrát žije příslušná pochybnost. Co když obrat v boji s krizí vlastně nenastal.

Při přesnějším pohledu na výsledky londýnského jednání je vidět, že ani tolik nešlo o peníze. Státy především slíbily, že přesunou do Mezinárodního měnového fondu 750 miliard dolarů. Ovšem to nejsou peníze, které teď aktuálně vydají strážci státních pokladen. Jedná se o průběžnou rekapitalizaci fondu. Ta měla původně dosáhnout 250 miliard, po vypuknutí krize se uvažovalo o pěti stech miliardách, nakonec se došlo ještě vyšší částce.

Je to pěkné, ovšem otázka zní, co to konkrétně znamená. Mezinárodní měnový fond peníze používá na záchranu krachujících ekonomik. Přidání peněz do fondu tedy znamená, že nejbohatší země nenechají zkrachovat veřejné finance žádného státu. To je silná informace, která může vést k zvýšení důvěry investorů. Ovšem má to i svou druhou stránku: je pravděpodobné, že mnohé země skutečně budou stát před krachem a pomoc budou potřebovat.

Slavný londýnský bilion tedy neznamená nic převratného. I když třeba můžeme věřit, že žádné banky už nezkrachují, dopady úvěrové krize do reálné ekonomiky budou vážné. A vážné natolik, že mohou strhnout ekonomiky některých zemí až k bankrotu. Protože se posílá Mezinárodnímu měnovému fondu víc peněz než jindy, tak se dá čekat, že také bankrotů bude víc než je při krizích zvykem.

Londýnský summit i následující pražské jednání Spojených států s Evropskou unií ve skutečnosti přinesly něco důležitějšího, totiž dohodu na regulaci finančních trhů. Obsahuje mimo jiné přísnější dohled nad investičními fondy a pokus o likvidaci daňových rájů. Nejsilnější země světa zkrátka prošly krizí, aspoň tomu věřme, a využívají příležitosti k tomu, aby posílily kontrolu nad veřejnými i soukromými financemi. Zřejmě je to krok správným směrem a může oslabit rizika budoucích krizí v Americe nebo v Evropě, ale občanů menších zemí se přímo netýká. Dá se tedy shrnout, že novinové titulky neříkají čistou pravdu. A samozřejmě ji neříkají ani politici, kteří tradičně zveličují své činy. Londýnský summit není vítězstvím nad krizí, ale spíše přiznáním, že její dopady mohou trvat ještě dlouho a že budou hluboké.

Jak hluboké, o tom se při záchranných balíčcích nemluví. Nelze tedy vyloučit, jak říkají někteří ekonomové, že nezaměstnanost poroste další dva roky. Nejednalo by se o propad odpovídající velké depresi třicátých let minulého století, skvělá budoucnost to ale rozhodně také není. V debatách o záchraně světové ekonomiky také chybí představy o tom, co bude, až krize skončí. Nejsou zřetelnější ani po londýnském setkání a těžko se dá počítat s tím, že budoucí prosperitu prostě zajistí neviditelná ruka trhu. Možná jsme si to mysleli, krize ale naší důvěru vyvrátila. Přitom ani nevíme, kdo neviditelnou ruku trhu nahradí. Záchranné balíčky není možné dělat věčně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .