Berlusconimu působí potíže guvernér Národní banky

Po jarních regionálních volbách, při nichž vládní koalice utrpěla drtivou porážku, křesťanskodemokratičtí centristé, tak jako celá řada politologů radila magnátovi, aby rezignoval a prosadil vypsání nových voleb. Základem úvah bylo, že opozice ještě neměla dobře vypracovaný program a že překvapivý útok by mohl situaci zvrátit. Berlusconi se naopak rozhodl vydržet až do řádného konce legislatury, tj. do jara roku 2006. Někteří z jeho starých spolupracovníků se domnívají, že ztratil svůj pověstný instinkt, který mu jako podnikateli pomohl během relativně krátké doby k závratnému bohatství. Já se spíše přikláním k názoru, že by byl chtěl ale nemohl. Předčasně vypsané volby by totiž anulovaly zahájený proces federalizace státu, o kterou maximálně usiluje jeho největší spojenec - Liga Severu.

Celá parlamentní procedura by se totiž v novém parlamentu i v případě Berlusconiho vítězství vrátila na startovní čáru a to Liga nebyla ochotna připustit. A bez této strany by magnátovy vyhlídky na vítězství byly prakticky nulové. Je také možné, že v římské vládě očekávali, že oživení světového hospodářství nakonec přispěje k lepší konjunktuře doma. Ale ani to se doposud nesplnilo.

Výsledkem je, že se Itálie pomalu ale jistě dostala do choulostivé situace. Ministr ekonomie Domenico Siniscalco se na jaře tohoto roku dohodl s bruselskou komisí, že Itálie do roku 2007 bude respektovat kritéria Maastrichtské dohody, tj. že, schodek státního rozpočtu poklesne pod 3% hrubého domácího produktu. Jestliže se uváží, že v letošním roce tento poměr vystoupí na 5% ne-li více, znamená to, že italské občany čeká období dalších hospodářských obětí. Ministr Siniscalco připravil návrh státního rozpočtu na příští rok, který sliboval úsporná opatření ve výši 12 miliard euro. Doplatit na to mělo jako vždy zdravotnictví a veřejná správa. S tím ale nesouhlasily tři ze čtyř stran vládní většiny. Siniscalco si uvědomil, že neprorazí a rezignoval. Za záminku si vzal napjatý vztah ke guvernérovi italské státní banky Antoniu Faziovi.

Italská státní banka byla vždy považována za nejelitnější instituci Itálie. Dokázala si vždy zachovat naprostou nezávislost na politice, mandát guvernérů nebyl časově omezen a to jim dávalo možnost jednat v zájmu státu, bez ohledu na to, jaká vláda se v tom či onom okamžiku nacházela u vesla. Ostatně z jejích řad pochází současný prezident a bývalý předseda vlády Carlo Azeglio Ciampi, tak jako jeden z bývalých premiérů Lamberto Dini. Antonio Fazio kráčel dlouho ve šlépějích svých předchůdců, nicméně během posledních 3-4 let se dopustil některých závažných chyb. Státní banka je pověřena dohledem nad peněžními ústavy v zemi - tuto kontrolu nevykonávala dobře, v opačném případě by například finanční krach velké potravinářské firmy Parmalat nebyl možný.

V letošním roce se nizozemská banka ABN Amro pokusila o převzetí kontroly nad severoitalskou bankou Antonveneta. Skupina italských podnikatelů a bankéřů se pokusila Holanďany porazit. Ukázalo se, že Fazio nebyl v této záležitosti neutrálním rozhodčím, ale mužem, který stranil italské skupině. Nedopustil se žádného trestného činu, ale ukázalo se, že poskytoval svým krajanům informace, které jim měly pomoci v souboji s Nizozemci. Poškodil tím mezinárodní prestiž banky a proto velká většina italských politických stran žádá o jeho rezignaci. Fazio se k tomu prozatím nemá a ministr Siniscalco řekl, že za takových okolností on vedle něho nebude ve Washingtonu sedět na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Praštil se svou funkcí a odešel. Mimo jiné, Holanďané v těchto dnech převzali kontrolu nad severoitalskou bankou.

Berlusconi hledal narychlo nového ministra - a našel ho v osobě Giulia (čte se Džúlia) Tremontiho, který tuto funkci vykonával během prvních tří let Berlusconiho vlády a musel odejít protože s jeho politikou alespoň dvě strany ve vládní koalici nesouhlasily. O jeho osobních schopnostech nikdo nepochybuje, naopak jeho hospodářská politika vyvolává značné pochyby. V době kdy byl ve funkci se snažil zaplnit státní pokladnu několika daňovými amnestiemi. Ty spočívají v tom, že poplatníci, kteří zčásti či zcela nesplnili svou povinnost, si mohou situaci upravit jednorázovým poplatkem, který je v každém případě mnohem nižší, než to co měli ve skutečnosti státu dát. To sice přineslo krátkodobý úspěch, ale současně s tím jako by se řeklo poctivým poplatníkům, že jsou hlupáci, protože si měli počkat a ušetřit.

Tremonti je v časovém tlaku - musí předložit návrh rozpočtu během několika dní. Oznámil, že úsporná opatření budou obnášet 25 miliard euro, ale ke škrtům ve zdravotnictví či ve školství prý nedojde. Kde je najde se zatím neví. Prý se má navrhnout 10% snížení platů poslanců, regionálních vlád či obecních orgánů. To sice prostí občané přivítají, ale tím se státní pokladna nezachrání. A tak se hovoří o přísnějším postihu daňového úniku. Vzhledem k precedentům a stavu italské administrativy lze o úspěchu podobného pokusu pochybovat.

Itálie tak unaveně očekává jarní parlamentní volby. Opozice vedená Romanem Prodim je považována za velkého favorita. Porazit ji Berlusconi nemůže, mohly by toho dosáhnout vnitřní neshody, které jsou v italské levici stejně tradiční, jako sypaný parmezán na těstovinách.