Berlusconi sní o nejvyšší funkci

Nejbohatší muž Itálie se nehodlá spokojit s postem ministerského předsedy. 66-ti letý Silvio Berlusconi směřuje ještě o stupínek výše. Politickou kariéru by chtěl ukončit ve funkci prezidenta a to ne tak ledajakého: Nejvyšší úřad v zemi by totiž podle předsedy nynější italské vlády pravého středu měl být obdařen stejnými pravomocemi, jakými disponuje hlava státu ve Francii.

Itálie by se tak po francouzském vzoru stala takzvaným poloprezidentským systémem. Ten, jak už samotný název napovídá, leží někde napůl cesty mezi prezidentským systémem Spojených států a nám dobře známým uspořádáním, ve kterém je většina moci rozdělena mezi parlament a vládu. Podobně jako v České republice i v Itálii jsou pravomoce prezidenta relativně omezené. Právě to by chtěl Berlusconi změnit.

Vládní koalice pravého středu disponuje v obou komorách italského parlamentu nadpoloviční většinou hlasů, která, jak už jsme informovali v nedávných relacích, umožnila přijetí několika kontroverzních zákonů. Připomeňme, že Berlusconi čelí řadě obvinění z korupce a daňových podvodů. Zmíněné zákony jsou podle kritiků nynější vlády šité na míru právě premiérovi, neboť komplikují práci soudů a zvyšují šance obviněných, že procesy budou ukončeny z důvodu překročení zákonných lhůt.

Berlusconiho prezidentské ambice a zamýšlené změny ústavy jsou kritizovány z naprosto stejného důvodu, jako už zmíněné úpravy trestně-právní legislativy: Premiéra k nim údajně vedou úzké osobní zájmy. Berlusconi ale tvrdí něco úplně jiného: Italský politický systém se podle něj musí změnit. Nejpádnějším argumentem je přitom poukaz na průměrnou dobu trvání italských poválečných vlád, která je něco málo přes jeden rok.

Nejvýše postaveným kritikem Berlusconiho záměrů není nikdo jiný, než nynější prezident Carlo Azeglio Ciampi. Ten nedávno se zjevnou narážkou na aktivity předsedy vlády prohlásil, že ?ústava není od toho, aby se kousek po kousku měnila podle toho, jaká je vláda?. 82 letý Ciampi, jehož sedmiletý prezidentský mandát vyprší až v roce 2006, může být jen těžko obviňován, že kritikou Berlusconiho sleduje svůj vlastní prospěch.

Italský prezident dále tvrdí, že jakákoli reforma ústavy musí být výsledkem dialogu, jehož závěry podpoří celé politické spektrum. V opačném případě podle Ciampiho hrozí riziko politické destabilizace. Berlusconi by se mohl pokusit změny ústavy prosadit vytvořením zvláštní parlamentní komise pro politické reformy. Fungování komise zřízené za stejným účelem už v roce 1997 ale po roce skončilo fiaskem.

Schválení jakékoli změny ústavy vyžaduje buď dvoutřetinovou většinu hlasů v obou parlamentních komorách, nebo schválení v referendu. Ani jedna z cest se nezdá být průchozí. Koalice pravého středu potřebným počtem poslanců a senátorů nedisponuje. Úspěch není zaručen ani v případě lidového hlasován,í neboť, jak už to u veřejně známých a velmi kontroverzních postav bývá, odpůrců má Berlusconi rozhodně víc než příznivců.

Koaliční partneři Berlusconiho strany Vzhůru, Itálie sice premiérovu iniciativu schvalují, avšak nikoli bezvýhradně. Předák postfašistického Národního spojenectví Gianfranco Fini například vyslovil obavy, aby s převzetím francouzského modelu Itálii nepostihl stejný problém jako Francii: totiž obtížné soužití mezi prezidentem a premiérem, potažmo celou vládou, pokud držitelé těchto funkcí pocházejí z opačných politických táborů.

Podobně jako Fini se vyjádřil také ministr pro evropské záležitosti Rocco Buttiglione. Ten sice s Berlusconiho záměry v principu rovněž souhlasí, ale nijak se netají tím, že většina jeho strany je nakloněna jinému modelu. Buttiglione tvrdí, že mezi křesťanskými demokraty převažuje inspirace politickým uspořádáním v Německu, rozšířeným ale o přímou volbu premiéra.

Není sporu o tom, že případné změny ústavy se Berlusconimu podaří prosadit jen velmi těžko. Prezident Ciampi má pravdu, když poukazuje na potřebu co nejširšího politického konsensu a to nejen kvůli samotnému schválení změn, ale také kvůli jejich budoucímu fungování. V tomto ohledu Berlusconiho inciativa vykazuje příliš velké nedostatky na to, aby mohla být považována za něco více, než první sondáž.