Berlusconi to má asi spočítané

Odpověď na první otázku je snazší, i když rozhodně jednoduchá. Nynějšímu premiérovi je třeba přiznat, že jako podnikatel vnesl do politiky nové způsoby, které mu přinesly přízeň voličů. Nové způsoby ale nebyly jednoznačně příznivé. Před deseti lety představovala Berlusconiho nová tvář změnu na italské politické scéně. Té po celou poválečnou dobu dominovala křesťanská demokracie, která jen měnila své koaliční partnery jen proto, aby komunistickou stranu udržela v opozici. Ze strnulosti vyrostla korupce, proti které se před deseti lety postavili soudci v akci, která dostala název "čisté ruce".

Na hřišti, které vyklidila křesťanská demokracie, se otevřel prostor pro nové tváře a tou novou tváří se stal Silvio Berlusconi. Jeho první vláda vydržela, jako mnohé jiné před ní, jen pár měsíců, proto si mediální magnát svůj návrat k moci připravil pečlivěji. Krom satisfakce měl ještě jeden dobrý důvod. Síla jeho strana s fotbalovým jménem Forza Italia mu měla v parlamentu zajistit takové změny v zákonech, aby na Berlusconiho byl každý soud krátký.

Velkopodnikatel za svůj vzestup vděčil postupům na hraně i za hranou toho, co dovolují zákony, nejčastěji policie vyšetřovala a stále ještě vyšetřuje podezření z korupce a daňových úniků. Rozsáhlý vliv v médiích ho natolik zvýhodňoval proti politickým konkurentům, že před minulými volbami veřejně slíbil, že se kontroly nad televizními kanály zbaví.

Vliv v médiích si nejen udržel, ale po vstupu do vlády dokonce ještě rozšířil, protože ze tří veřejnoprávních televizních programů se jen o jednom dá říci, že je v něm dost místa pro názory opozice. Před soudním stíháním měl Berlusconiho uchránit zákon rozšiřující imunitu na vládní činitele včetně premiéra a tento pokus zastavil až ústavní soud.

To vše rozčilovalo novináře, burcovalo opozici, ale prostým občanům nejvíce vadilo nesplnění jiného slibu. Berlusconi jako politik před volbami nabízel, že tak jako jsou ziskové jeho firmy, stejně úspěšná pod jeho vedením bude celá Itálie. Skomírající hospodářský růst, rostoucí díra ve veřejných financích, zdražení přičítané přijetí eura, to vše jde v očích Italů na vrub jen a jen premiéra.

Země, jejíž vládu vede politik, proti kterému je vedeno soudní řízení, je na našem kontinentu unikum, a proto reputace a vliv Itálie v Evropě za Berlusconiho utrpěly. V paměti zůstane chaotický summit v Římě, kde předsedající místo, aby podle tradice usnadňoval dohodu, přispíval jen k většímu zmatku. Pokud po volbách dojde ve funkci premiéra ke změně, většina šéfů evropských států a vlád nebude plakat.

Opozici vede Romano Prodi, kterého právě Berlusconi minule porazil, a je tu proto co oplácet. Pověst profesora ekonomie a zkušenost z vedení Evropské komise jsou velmi dobrým doporučením. Jenže opozice sjednocená v boji proti nynější vládě není vnitřně zcela soudržná. Zahrnuje levý střed i reformované komunisty. Zvláště posledně jmenovaní se jistě nepohrnou do úsporných opatření, která jsou nevyhnutelná, mají-li italské veřejné finance ozdravit. Na nesoudržnost ostatně velice často doplácela i nynější vládní koalice.

A je tu ještě jedno riziko. I když všechny průzkumy veřejného mínění - s výjimkou jednoho, který si osobně objednal Berlusconi - předpovídají výhru nynější opozici, po volbách může každou komoru parlamentu ovládat jiná většina. To by byl samozřejmě recept na pat, ve kterém by nová vláda měla málo možností prosazovat svůj program. Proto se můžeme dočkat paradoxní odpovědi na otázku z úvodu, co přinese Berlusconiho prohra. Je sice vysoce pravděpodobné, že Itálii po volbách čeká střídání vlády, ale to ještě nemusí nutně znamenat, že ji čekají lepší časy.