Benešových zákonů víc či míň?

Senátoři v tomto případě projevili více nadhledu, než jejich poslanečtí kolegové, a tím dostáli očekávání, které jsou se Senátem spojena. Zákon o Benešovi nebyl totiž zdaleka tak historický, jak se zdá, byl především politický. A politická vůle by se měla vyjadřovat otevřeně, nikoli prostřednictvím historického symbolu, který za to příliš nemůže. Už když si uvědomíme, že od smrti druhého československého prezidenta Edvarda Beneše uběhlo už skoro padesát šest let, mezitím se už změnily epochy, a přesto je jeho jméno tématem vzrušené parlamentní diskuse, je to něco nenormálního.

Když poslanci vyslovovali souhlas s Benešovým zákonem, měli nejen na mysli skutečné zásluhy Edvarda Beneše o československý a tedy i český stát, ale také jistý symbol, který představuje navenek. A možná by bylo poctivější, kdyby to vyjádřili zcela otevřeně. Jeho jméno je spojováno i s tzv. Benešovými dekrety, které obnovovaly právní řád v Československu po druhé světové válce. Jejich součástí bylo i zbavení osob německého národnosti československého občanství a zabavení jejich majetku. To vytvářelo prostor pro jejich odsun, o kterém ovšem nerozhodl Beneš, ale vítězné mocnosti, samozřejmě podporovány neúnavným úsilím československého exilové reprezentace.

Edvard Beneš se tak stal v očích sudetských Němců hlavním odpovědným za jejich odsun, jak to nazývají Češi, či vyhnání, jak tomu říkají Němci. Tím, že se poslanci přihlásili k zákonu o Benešovi, chtěli dát jasně najevo, že považují odsun i tzv. Benešovy dekrety za nezpochybnitelnou součást české historie i právního řádu. Lépe by bylo, kdyby to takto otevřeně formulovali. Protože v seriozní diskusi o minulosti by se nemělo argumentovat emocionálními symboly, ale fakty. Oponenti přijetí zákona si mohou právem říkat, že když čeští poslanci nemají argumenty, musejí použít berličku zákona.

Jde totiž o následující: Edvard Beneš byl nepochybně důležitou postavou českých dějin. Jenže se narodil do nešťastné doby, ve které nejspíš ani nebylo možné dokonale obstát. Navršil za svůj život množství chyb a z dnešního pohledu dosti problematických rozhodnutí, zejména v průběhu mnichovské krizi v roce 1938 a krize únorové o deset let později. Je to postava nejednoznačná, avšak čeští občané mají plné právo se k ní hlásit. Není divu, že hlasy z řad radikálních sudetoněmeckých kruhů, že Edvard Beneš je válečný zločinec, je urážejí. Jenže, jak už bylo řečeno, chtělo by to argumenty, ne zákony. A tím hlavním argumentem je především to, že nelze z dnešního pohledu posuzovat, co se stalo po nejstrašnější válce v dějinách lidstva. Co se stalo, stalo se, s tím se nedá nic dělat, ale do trapné role se dostane ten, který to chce ještě dnes hájit, stejně jako ten, který to chce soudit z dnešního pohledu.

Senátoři také upozornili na další filosofický problém. Pokud se věta Edvard Beneš se zasloužil o stát stane zákonem, pak každý, kdo chce zákony České republiky respektovat, musí ji respektovat také. Jenže zákon přece nemůže předepisovat, co si občané státu mají myslet o historii své země. To by za chvíli mohli přijít příznivci jiných historických osobností a třeba i fotbaloví fanoušci a mohli by žádat, aby role jejich favoritů byla uzákoněna.

Příznivci Edvarda Beneše mají v demokracii nekonečný prostor obhajovat věcnými argumenty svého oblíbence. Zákon se ovšem k tomuto účelu nehodí a neměli by ho užívat.

Problém je samozřejmě ještě širší. Česká veřejnost by se měla už jednou pro vždy vyrovnat se svou minulostí, aby nezatěžovala přítomnost. Odsun nebo vyhnání sudetských Němců byly dobovou záležitostí, avšak je třeba jasně a jednoznačně říci, že něco takového v dnešní době není už možné. Stejně tak není možné, aby v právním řádu demokratického státu byly normy, které mu zcela odporují. Tzv. Benešovy dekrety, nebo-li dekrety prezidenta republiky, nemají se skutečně právním státem nic společného. Jsou nicméně taktéž dobovou normou a Česká republiky nemá ani zapotřebí trvat na tom, že jsou stále platné. Maximálně by mohla hájit, že byly platné ve své době, nyní už platné nejsou. To přece zároveň znamená, že platný je stav, který dekrety nastolily. Ani termínem právně vyhaslé nelze problém obejít.

Poslanecká sněmovna by tedy měla spíše než přidáváním Benešových zákonů zabývat se deklarací, která označí platnost tzv. Benešových dekretů za ukončenou, s tím, že nezpochybnitelný je stav, který nastolily. Kritikům českého postoje tak podstatně ubude argumentů.