Benešovy dekrety vyhaslé i žhnoucí

25. únor 2002

Spory devatenáctého a dvacátého století mezi evropskými národy pokračují, řeklo by se na základě nejnovějšího vývoje. Premiéři České a Slovenské republiky Zeman a Dzurinda nepojedou do Budapešti na předem dlouho dohodnutou schůzku visegrádských zemí. A následují je ministři kultury Dostál a Kňažko. Všichni byli pobouřeni výroky maďarského premiéra Viktora Orbána, který si dovolil zpochybnit tzv. Benešovy dekrety.

Duchy minulosti ožívají na všech stranách. I němečtí a zejména bavorští politikové využijí každé příležitosti, aby na sporné Benešovy dekrety upozornili. Miloš Zeman za to neváhal plošně počastovat sudetské Němce titulem Hitlerovy páté kolony. Zahraniční ministr Kavan má tam a onde stále plné ruce práce, aby udržel vztahy se sousedy na normální úrovni. Do toho samozřejmě musí vysvětlovat Palestincům, že jejich prezident Arafat není žádný Hitler, ale jejich regulérní představitel.

V zemích jsou volby, může znít vysvětlení, letos se budou jako naschvál konat v České republice, Maďarsku a Německu. Není proto divu, že se politikové předvádějí a potřebují k tomu silácká gesta. Věcná podstata problému v tom není zase tak důležitá.

Dokonce ani to, co objekt jejich výpadů vlastně říká. Maďarský premiér Orbán, když se naposledy k dekretům vyjadřoval, řekl například toto: "Každý mravný člověk stojí na straně lidské hrdosti a proti mezinárodní tradici, která byla včleněna do legislativy některých zemí a která prohlašuje etnické skupiny, mezi nimi i Maďary, za kolektivně vinné.".

Je otázka, co je na tomto výroku tolik pobuřujícího a proč by ho nemohl podepsat každý současný evropský politik. To, co se stalo před více než padesáti lety v Evropě je kus smutné historie tohoto regionu a málokdo by mohl na všem trvat. Stala se spousta bezpráví a v té spoustě bezpráví se dostalo bohužel i na sudetské Němce a československé Maďary. Stejně tak je pravda, že Maďarsko přišlo o dalších dvacet let předtím o značnou část svého území a s ním zůstalo za hranicemi Maďarska více než třetina Maďarů. To se všechno dělo v minulém století.

Na století současném by mělo být, aby se křivdy nejen znovu neotvíraly, ale pokud možno se omezil jejich vliv na novou, mírovou spolupráci národů v rámci integrující se Evropy. Neotvírat křivdy ale neznamená, že by se neměly jejich důsledky zmírňovat. Z tohoto hlediska je třeba připomenout, že maďarský premiér přece neotvíral minulost jako takovou, ani nezpochybnil výsledky druhé světové války, ani evropské hranice. Pouze označil za nepatřičné Benešovy dekrety, které jsou z hlediska dnešního práva opravdu nanejvýš pochybné. Kdo je nucen se jich zastávat, dostává se tak do trapné situace. Bylo by proto potřebné nějakým kompromisním způsobem jejich strašáka už provždy odstranit ze vzájemných vztahů.

Je bohužel trpká pravda, že jako ústavní činitel Maďarska nemohl Viktor Orbán ani jinak mluvit o Benešových dekretech. A je také pravda, že ani ústavní činitelé České republiky a Slovenska s ohledem na nálady svých voličů nemohli jinak, než se ostře ohradit. Je smutné, že 60 let po ničivé válce nelze duchy minulosti zahnat do lahví. Jde to dokonce tak daleko, že jedna z nejsilnějších politických stran v České republice - ODS žádá, aby Evropská unie poskytla garanci, aby Benešovy dekrety nebyly zrušeny.

Létají tu pojmy, o kterých se nediskutuje a které mají spíše než svou reálnou hodnotu funkci strašáků. Málokdo ostatně ví, co to vůbec ony Benešovy dekrety vlastně byly, protože o tom se jako jediném nemluví vůbec. V poválečné době jich bylo na 150 a zajišťovaly plynulý přechod do poválečného mírového období. Jen okrajově se dotýkaly také osudu německé menšiny, o jejímž odsunu bylo ostatně rozhodnuto dohodou velmocí, i když za značného lobování československé politické reprezentace a jejího nového spojence - stalinského Sovětského svazu.

Když někdo mluví o zrušení Benešových dekretů, měl by být přesnější. Především - které Benešovy dekrety ze sto padesáti žádá zrušit. A co si vlastně pod jejich zrušením představuje, jak by toto zrušení mělo podle jeho představ proběhnout. Měl by například český Parlament přijmout usnesení, že Benešovy dekrety jsou neplatné? Nebo by měl přijmout nějaké jiné zákony, které by platnost Benešových dekretů zrušily? A co by se tímto pohříchu formálním aktem vlastně změnilo pro Čechy, Němce i Maďary? Něco takového je zcela zbytečné, protože Benešovy dekrety už evidentně fakticky neplatí. Proč tedy hlasovat o neplatném zákonu?

Premiéři České republiky a Německa Zeman a Schröder přišli před časem s kompromisní formulací, že Benešovy dekrety jsou právně vyhaslé. Tato formulace je docela přesná a vystihuje postavení Benešových dekretů v právním systému České republiky. Například nikoho by už dnes nenapadlo podle těchto dekretů znovu vystěhovávat české občany německé národnosti.

Je jasné, čeho se bojí česká a slovenská reprezentace - že totiž zrušení Benešových dekretů povede k jednání o majetkovém odškodnění a na Slovensku snad i ke zpochybňování hranic. To se ale přece vůbec nemusí stát, pokud bude dobrá vůle. Demokratičtí politikové na obou stranách ostatně i přes blížící se volby dobře vědí, že všechny křivdy minulosti se nedají napravit. Některé se ale dají zmírnit a nic to nemusí stát.

Jde spíše o symbolické akty. A jestliže německý prezident měl odvahu vystoupit v polském a izraelském parlamentu a omluvit se za křivdy, které jeho národ spáchal Polákům a Židům, měli by mít i Češi a Slováci odvahu přiznat se k vlastním křivdám na Němcích a Maďarech. To by byl výraz národní síly, nikoli slabosti.

A Benešovy dekrety pak mohou v klidu spát a stát se skutečně vyhaslými, protože jinými ostatně už nejsou a být nemohou.

ČRo 6 / RSE

25. února 2002

Napište nám: rse@cro.cz

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.