Bělorusko: revoluce se nekonala

Je jistě pravda, že počasí dlouhodobým veřejným protestům nepřeje, ale mrazem trpěli i demonstranti v Gruzii a na Ukrajině, takže příčiny malého zájmu veřejnosti o protesty musejí být jiné. Pokusme se je prozkoumat. Jedním z důvodů nepochybně je manipulace médií. Nezávislých tiskovin je v Bělorusku jako šafránu, informacím vládne televize. Alexandr Lukašenko naprostou většinu médií ovládá, a ta ho adorují. Na obrazovce státní televize se denně objevují reportáže, v nichž hraje prezident hlavní roli a které by byly v našich končinách těžko myslitelné. Tak například: Alexandr Lukašenko přijede do okresního městečka a zjistí, že kolem nemocnice je blátivá cesta. Otcovsky vyčiní místním činitelům, a na příštím záběru jako kouzelným proutkem vyrostou kolem nově omítnuté nemocnice záhony růží. Prezident je všudypřítomný a podobným způsobem osobně zasahuje ve prospěch dobra po celé zemi. To mimochodem odpovídá Lukašenkovu vystupování na veřejnosti. Letí třeba někam helikoptérou a po cestě si všimne, že sedlák pod ním na poli vyoral křivou brázdu. Zavelí k přistání, chopí se pluhu a ukáže sedlákovi, jak se správně orá. Je to zajisté propaganda nejhrubšího zrna, ale je účinná - o takovém zákroku shůry se v okrese vypráví léta. Vedle této pozitivní propagandy však existuje i propaganda negativní. V té Alexandr Lukašenko nevystupuje jako otcovský přítel a rádce - vnucuje se i označení "hospodář", kterého tak rád užíval Stalin. V negativní propagandě je Lukašenko ochráncem Běloruska a jeho občanů před nebezpečným vnějším světem. Oblíbeným televizním hitem jsou vojska NATO, která stojí na hranicích Běloruska, a kdyby nebylo Alexandra Lukašenka, mohla by do země vpadnout. Může nám to připadat naivní, ale připočtěme k tomu, že Bělorusko skutečně utrpělo za druhé světové války strašlivé ztráty, a že média nezanedbají žádnou příležitost válku připomínat. Utrpení za války a poválečná bída jsou také oblíbeným porovnáváním s dnešním stavem země. Babička si nese z tržiště tři mrkve a kilo brambor a řekne vám, že pamatuje na bídu za války a po válce, a nyní prezident Lukašenko zajišťuje blahobyt. Televize také ráda ukazuje, jak se daří prostým lidem v zahraničí, na Ukrajině či v Polsku. Samozřejmě špatně. Oblíbeným hitem jsou důchody a mzdy, které se v Rusku či na Ukrajině celé měsíce prostě nevyplácely, zatímco v Bělorusku je podle názoru mnoha diváků Lukašenko zajistil. Běžně se lze setkat s názorem, že Bělorusové mají vyšší životní úroveň než občané ostatních postsovětských republik a postkomunistických zemí. Lidé, zejména ti starší, si těžko mohou myslet něco jiného: televize je o tom neustále ujišťuje, tvrdě potlačované nezávislé sdělovací prostředky nemohou dost dobře konkurovat státní propagandě, a na cestování lidé nemají peníze, takže se nemohou na vlastní oči přesvědčit, jak svět za hranicemi vypadá ve skutečnosti. Opozice je ve státních médiích líčena jako hrstka nezodpovědných dobrodruhů, kteří chtějí zemi zatáhnout do neštěstí a připravit občany o blahobyt a zajištěné příjmy. Je to propaganda, kterou důvěrně známe z komunistických časů, sledování běloruské televize na našince působí doslova jako návštěva skansenu. A to nikoli skansenu let sedmdesátých a osmdesátých, nýbrž skansenu let padesátých. Lukašenkova obliba a důvěra, jakou v něj velká část veřejnosti chová, není vylhaná, ale skutečná. Není to tak velká část veřejnosti, jak lidem lživě sugerují média, ale velká část veřejnosti to je. Takový úspěch nelze přičítat pouze propagandě. Je jisté, že Lukašenko hraje na struny, které především ve starších běloruských generacích hlasitě rezonují. Prošlo mu mnohé, co by v demokratických státech politika smetlo. V mnoha referendech, jejichž poctivost byla velmi pochybná, rozšířil své pravomoci až k diktátorské podobě. Potlačil běloruštinu na úkor ruštiny. Brání podnikání, které nemá pod kontrolou - podnikatelé musejí odevzdávat peníze do jeho fondu, jinak jim úřady v podnikání zabrání. Neskrývaně nechává pronásledovat lidi pro jejich názory a několik jeho politických oponentů zmizelo beze stopy, což se přičítá Lukašenkově policii. Kdo prezidenta kritizuje, může snadno přijít o zaměstnání, ale i o majetek a o svobodu. Přes to všechno ho Bělorusové volili a volí, mají ho v oblibě, a hlas opozice má ve společnosti jen malý ohlas. Abychom to pochopili, musíme se vrátit do minulosti. Dovolím si ocitovat úvodní odstavec ze stati Aleše Ancipienka a Valerka Bulhakaua, která se jmenuje "Lukašenko - portrét moci a člověka": "Vzhledem ke své geopolitické poloze představovalo Bělorusko po druhé světové válce předsunutou baštu Sovětského svazu, na jejímž území se nejviditelněji projevovaly takzvané hospodářské i politické přednosti socialismu. Jestliže bylo "sovětské" v SSSR považováno za nejlepší na světě, pak to nejlepší ze sovětského bylo v Bělorusku: obráběcí stroje, ledničky, traktory, brambory i salám. Není divu, že ke konci osmdesátých let Bělorusové jako jedni z prvních pocítili známky zhoršování ekonomické situace a svou hlubokou lítost vyjádřili slovy běloruského klasika, že už není to, co bývalo dřív. Ráj skončil s rozpadem sovětského impéria." Tolik nezávislí běloruští politologové Ancipienko a Bulhakau. Lukašenko tento ztracený ráj do jisté míry obnovil. Občané dostávají mzdy a důchody. Ty jsou sice malé, ale jsou spolehlivě vypláceny. Lukašenko ukončil hospodářský chaos, který, jak dobře víme, provází transformaci ekonomiky. Podařilo se mu to poměrně jednoduše, neboť kontrolu nad ekonomikou znovu převzal stát. Takový krok sice zaručuje, že se hospodářství nebude dlouhodobě pozitivně rozvíjet, neboť mu chybí důležitý faktor odvahy a osobní vynalézavosti, takže země nebude bohatnout, ale na druhé straně postátnění ekonomiky zajišťuje vnější dojem uspořádanosti a odpovídá tomu, na co byli lidé desítky let zvyklí. Lukašenkův ráj má ovšem i slabé stránky. Jak napsal Adam Černý v Hospodářských novinách, vytváří takřka celý hrubý národní stotřiatřicet podniků, zatímco ostatní jsou ztrátové a jsou přímo či nepřímo dotovány ze státní pokladny. Privatizována je jen asi polovina velkých podniků a z malých a středních jen osm procent. To odpovídá Lukašenkově potřebě mít vše pod kontrolou. Horší ale je, že velká část běloruských příjmů plyne nepřímo z Ruska: Rusko dodává běloruským podnikům velmi levně ropu, ty ji zpracovávají a produkty prodávají za světové ceny. Bělorusko je tedy ekonomicky přímo závislé na politických rozhodnutích Kremlu. Časy, kdy si ruský a běloruský vládce leželi v objetí, jsou však dávno pryč. Alexandr Lukašenko svého času doufal, že ve společném rusko-běloruském státě jednou vystřídá v Kremlu Borise Jelcina, ale s nástupem Vladimira Putina tyto naděje zvadly. Putin Lukašenkovo politické spojenectví ovšem potřebuje. Ztráta Běloruska by po obratu Ukrajiny k západu zasadila cítění ruské veřejnosti tvrdou ránu, neboť Bělorusko je posledné evropskou postsovětskou republikou, která zůstává Ruské federaci bezvýhradně věrná. Jenže Lukašenko, který je pro evropské demokratické země jako diktátor zavádějící v zemi nedemokratické způsoby nepřijatelný, potřebuje ruského spojence mnohem víc než Rusko jeho. Potřebuje ho nejen politicky - a ani to by samo o sobě nebylo málo - nýbrž i hospodářsky. Bez nízkých cen ropy a zemního plynu z Ruska by se Lukašenkův skromný ráj začal hroutit. Prozatím si velká část Bělorusů ve slavném postsovětském dilematu, zda je důležitější svoboda nebo salám, vybírá salám. Kdyby ovšem salám podstatně zdražil, měla by moc Alexandra Lukašenka krátké trvání.