Bělorusko oslavuje své partyzány, pro utrpení Židů v historické paměti nezbývá místo

Židé v běloruském Minsku (1941)

Polsko nedávno přijalo kontroverzní zákon o odpovědnosti za holokaust, který vzbudil ve světě velkou pozornost. Jak se ale na holokaust vzpomíná v sousedním Bělorusku, kde se za druhé světové války také nacházely nacistické tábory smrti?

Tématem se zabývá server Belarus Digest.

Soud v polském městě Osvětim vynesl 17. ledna rozsudky nad účastníky performance před vchodem do nacistického tábora smrti, která se uskutečnila loni na jaře. Některé z nich čeká více než rok ve vězení, jiné veřejně prospěšné práce.

Dvanáct mladých lidí, z toho pět běloruských občanů, zabilo v březnu 2017 jehně, svlékli se a přikovali k bráně bývalého koncentračního tábora, kde v letech druhé světové války zemřelo více než milión nevinných lidí. Nehledě na to, že performance měla mít pacifistické vyznění, na diváky prý nezapůsobila. Nešťastně vybrané místo protiválečnou myšlenku akce zkreslilo a účastníci se dočkali obvinění z hanobení památníku.

Je zřejmé, že nedostatečně jasné pochopení největší tragédie 20. století je v dnešním Bělorusku mainstreamem. Holokaust tady jen vytváří potřebné pozadí pro oslavu hrdinství válečných let. Připomínání těchto událostí často závisí na individuální iniciativě a podpoře ze zahraničí.

Židé a partyzáni

V předvečer nacistického vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 tvořilo židovské obyvatelstvo třetí nejpočetnější etnickou skupinu na běloruském území. Ve městech Židé představovali často až polovinu obyvatelstva. V Bělorusku se narodili předci Isaaca Asimova, Kirka Douglase, Šimona Perese, Menachema Begina a jiných slavných osobností.

Většina běloruských Židů během holokaustu zemřela. Historikové odhadují, že jich v Bělorusku za druhé světové války nacisté zavraždili na 800 tisíc. Z toho kolem 90 tisíc byli evropští Židé, deportovaní z Rakouska, Německa, Nizozemí, Maďarska, Francie a Polska. Dnes v Bělorusku žije jen asi 30 tisíc Židů.

Minské ghetto – jedno z 240 na běloruském území – patřilo k největším v Evropě. Americká historička Barbara Epsteinová připomíná, že zvláštností okupovaného Minsku byl stálý kontakt mezi ghettem, ilegálním hnutím ve městě a partyzány. Právě spojení s odbojem pomohlo mnoha běloruským Židům přežít.

Vězňům ghetta v Novogrodku se povedlo vykopat 220 metrů dlouhý tunel, který umožnil 250 lidem uprchnout do lesa. Tak se zachránili i předkové Jareda Kushnera, amerického podnikatele a zetě Donalda Trumpa. Kushnerova rodina teď finančně podporuje stavbu památníku věnovaného této události.

Sovětští partyzáni v okupovaném Bělorusku (1943)

Od roku 2007 v Novogrodku také existuje malé Muzeum židovského hnutí odporu. Podporuje ho Jack Kagan, bývalý vězeň v tomto ghettu a poté partyzán ve slavném oddíle bratrů Bielských, známých díky úspěšnému americkému filmu Odpor z roku 2008.

Holokaust civilistů

Hodně Bělorusů ale tohle všechno neví, protože v běloruských školách se holokaustu nevěnuje dostatečná pozornost. Současný režim místo toho raději využívá téma Velké vlastenecké války a partyzánského hnutí. Jejich glorifikace má důležité místo ve státní ideologii.

Vhodnou ilustrací je případ Neanily Cyhanokové, učitelky dějepisu z města Asipovičy. Ve snaze rozšířit místo holokaustu ve školních osnovách žena sbírá posledních deset let ústní svědectví o Židech a lidech, kteří je zachraňovali. Přiznává, že při své činnosti se setkala i s antisemitskými stereotypy.

Místa paměti obětí holokaustu se často objevují díky soukromým iniciativám nebo za podpory zahraničních Židů. Podnikatel Sjarhej Koval z Novogrodku například přispěl na vybudování památníku dětem, které zahynuly za holokaustu.

Britští charitativní pracovníci pak ve spolupráci s běloruskými židovskými organizacemi od roku 2003 vybudovali 110 památníků, připomínajících 500 míst masových vražd po celém Bělorusku.

Zdůrazňování významu partyzánského hnutí a kult druhé světové války neponechává paměti pro holokaust v oficiální politice příliš místa. Například přestavěné Muzeum Velké vlastenecké války v Minsku věnuje utrpení Židů velmi málo pozornosti. Oběti ukazuje jako obyčejné civilisty.

Změna k lepšímu?

V popisu artefaktů z tábora smrti v Malém Trostinci u Minsku se návštěvník dočte, že to byl po Osvětimi, Majdanku a Treblince čtvrtý největší nacistický vyhlazovací tábor. Dozví se ale také, že „za tři roky tam bylo zavražděno více než 200 tisíc občanů Sovětského svazu a okupovaných zemí západní Evropy“.

Hromadný hrob v lesíku Šaškovka nedaleko koncentračního tábora Malý Trostinec. Vlevo nahoře je patrná rampa pro příjezd nákladních vozů (Staatsarchiv Ludwigsburg)

Přesto ale v poslední době zaznamenala oficiální politika paměti ve vztahu k holokaustu pozitivní změny. V roce 2015 prezident Lukašenko na místě tábora v Malém Trostinci odhalil nový památník. Donedávna se přitom tato lokalita v bezprostřední blízkosti běloruské metropole nepřipomínala. Pravděpodobně proto, že na stejném místě se od konce třicátých let do léta 1941 prováděly také masové popravy stalinského režimu.

Společná německo-běloruská výstava Tábor smrti Trostinec: historie a paměť, která vypráví příběh obětí Malého Trostince, putuje od března 2017 po Bělorusku i Německu. Minulý měsíc ji vystavili v Mirském zámku, významném turistickém místě a památce UNESCO. I tady bylo za druhé světové války židovské ghetto.

Dodnes neexistují žádné sociologické údaje o tom, co přesně Bělorusové o holokaustu vědí a jaký k němu mají vztah. Drastické válečné události a likvidace celých etnických skupin – kromě Židů například také Romů – ještě pořád čekají na patřičné místo v běloruské historické paměti. Kdyby se v běloruských školách holokaust všestranně probíral, byl by to důležitý krok k lepšímu pochopení minulosti.