Belgický poločas rozpadu

Jenže časy, kdy obyvatelé severní části konstituční monarchie byli tak chudí, že v dobách válek hlavně oni padali na bitevních polích pod velením svých valonských důstojníků, jsou již dlouho ty tam. Stejně tak jsou ty tam časy, kdy valonský jih prosperoval díky dolům a těžkému průmyslu. Prosperitu nyní uvidíte především na severu.

Když se dvě části jednoho státu rozvíjejí rozdílně a když se tyto části do značné míry kryjí s jazykovým rozdělením, je nutně zaděláno na malér. Nevyhnutelné výčitky, kdo na koho doplácí a kdo nedokáže myslet než na sebe, dostávají národní podtón, který spolehlivě budí silné emoce. Když toto vše víme, je snadnější pochopit, proč více než tři měsíce po parlamentních volbách Belgie stále a zatím marně vyhlíží, zda se podaří sestavit koaliční vládu.

Proč by se jí neměla dočkat? V roce 1988 se čekalo na vládu rekordních 147 dnů a země se nezhroutila. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Tehdy se po letech vlády premiéra Wilfrieda Martense pracně vytvářel nový politický kompromis a co je ještě důležitější, od konce 80. let minulého století společný stát Valonů a Vlámů prodělal velký kus cesty v uvolňování vlastních vnitřních vazeb.

Před dvaceti lety byly ještě politické obchody snadnější. Bohatnoucí Vlámové získávali více ústupků ve prospěch vlastní autonomie výměnou za vlastní ochotu přesouvat kus svých financí na jih. Takto například kompromis z roku 2001 zajišťoval Vlámům správu jejich radnic ve městech a obcích, za kterou platili financováním zadlužených valonských škol.

Dnešní situace se ještě více vyvinula. Na severu vznikají tři čtvrtiny hrubého národního produktu země a pokud vytrvá dosavadní tendence, tak vlámsky hovořící část bude beze schodku ve veřejných rozpočtech, zatímco valonský jih bude nadále svázán tíživým zadlužením.

Francouzsky mluvící Valoni již nemají zásadní požadavky, ale Vlámové by chtěli ještě více autonomie. Místo tenisu, kdy si hráči odpalují míč přes síť, tu máme hráče pouze jednoho, který hraje své míče proti zdi. A je tu ještě cosi, co bude připadat důvěrně známé Čechům a Slovákům pamatujícím doby před rozdělením společného státu. Žádná politická strana neoperuje na celém území Belgie. Všechny, i ty, co by měly být spřízněné politickou orientací, jsou omezeny jazykovou hranicí. Proto se také stávalo, že vládní koalice se v poslední době formovaly nejčastěji z valonských socialistů a vlámských liberálů. Na severu je čím dále tím více druhým jazykem ne francouzština, ale angličtina.

Rýsuje se tu nepřeklenutelný rozpor: V jedné části země sílí sklon ustavit vlastní stát, podle posledních průzkumů počet stoupenců nezávislosti překročil 40 procent. Druhá část společného státu však o vlastní samostatnost nemá zájem.

Může za tohoto stavu věcí ještě něco udržet království pohromadě? To je samozřejmě otázka, kde odpověď má cenu deseti tisíc dolarů. Odpověď nezná ani sám belgický král Albert II. a ten je - na rozdíl od Valonů a Vlámů - Belgičanem už jen kvůli tomu, že jako král-občan respektuje ústavu.

Proč tedy ještě přežívá konstituční monarchie, kterou před vnějším světem nejviditelněji reprezentují král a fotbalová jedenáctka "rudých ďáblů" a kterou podle starého vtipu spojuje leda pár druhů piv? Je to jako v mnohých rodinách. Partneři navzdory všemožným potížím zůstávají spolu, protože rozvodem by každý z nich více tratil, než získal. V případě Belgie tou cenou za rozdělení státu by bylo neřešitelné a nanejvýš nákladné dělení hlavního města Bruselu.

Symbolem dnešních potíží je politik, který s přehledem vyhrál červnové volby, ale který nedokázal sestavit vládu. Yves Leterme, přestože je synem valonského otce a vlámské matky, stěží může inspirovat své spoluobčany k soužití. Ne proto, že má pověst suchara, nebo proto, že na výzvu novinářů místo národní hymny zanotoval francouzskou Marseillaisu. Ale proto, že nemá vizi Belgie, kterou by Valonům a Vlámům mohl nabídnout.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .