Barroso skládá svůj druhý tým

Jako první se samozřejmě nabízejí rozdíly mezi velkými a menšími zeměmi. I když podle litery jsou si všichni členové Evropské unie rovni, v politické praxi nikdo nemůže přehlédnout, že každá ze zemí jako Británie, Francie, Německo či Itálie má několikanásobně více obyvatel než i tak evropsky průměrně veliká země jako třeba Česko. Nikdo také nezapomíná, že největší příspěvek do společné pokladny odevzdává Spolková republika. Znamená to snad, že při rozdělování funkcí v Evropské komisi si ty nejzajímavější nejdříve rozeberou jen ti velcí? To neplatí ani zdaleka absolutně. Například Francie před pěti lety, když se chýlilo ke konci prezidentování Jacquese Chiraka, péči o své zájmy v Komisi podcenila a do Bruselu vyslala evropsky zcela neznámého a anglicky nehovořícího Jacquese Barrota, který se tak dočkal méně významného rezortu dopravy a prestiž mu dodával jen titul místopředsedy Komise. Francie si polepšila, až když Komisi opustil Ital Franco Fratini, který se stal doma ministrem zahraničí a Barrot po něm převzal komisariát pro justici a záležitosti vnitra.

Jiný příklad ukazující, jak při rozdělování funkcí v Evropské komisi záleží nejen na velikosti země, odkud uchazeč pochází, ale i na jeho osobních schopnostech, je třeba Nizozemsko, které mělo v nyní končícím prvním Barrosově týmu Neelii Kroesovou. Její kandidatura do čela komisaritátu pro hospodářskou soutěž neprocházela vůbec snadno. Musela čelit výtkám, že ji bude svazovat minulost, kdy byla členkou dozorčích rad různých podniků. Jenže Nizozemci dokázali všechny výpady odvrátit a paní Kroesová se během minulých pěti let ukázala jako tvrdá obhájkyně pravidel hospodářské soutěže.

Proč to Nizozemci dokázali? Především proto, že si v paní Kroesové vybrali dobrou uchazečku o důležitou funkci, a také proto, že už za sebou mají léta cenných zkušeností, protože Nizozemsko patří do šestice zemí, které stály u základů evropské integrace. Během několika desítek let se také naučilo, jak je výhodné spojovat síly, tradičně s Belgií a Lucemburskem.

Trojice Beneluxu ukázala svou diplomatickou sílu i v minulých týdnech, kdy fakticky odvrátila zdánlivě jasnou nominaci bývalého britského premiéra Tonyho Blaira do funkce stálého předsedy Evropské rady, který je už zjednodušeně označován za evropského prezidenta. Stačilo, aby Belgie, Lucembursko a Nizozemsko rozeslaly svým partnerům v unii dopis, kde vysvětlily, jaké vlastnosti by měla taková osoba mít. V dopise nebylo Blairovo jméno zmíněno ani jednou, přesto bylo jasné, se bývalý britský premiér do přesně narýsované charakteristiky nevejde.

Země Beneluxu si mohly připsat dokonce dvojí úspěch. Nejenže elegantně odvrátily kandidaturu politika, kterého si nepřály, ale v posledních dnech se jako největší favorit pro křeslo "evropského prezidenta" najednou vynořil v unii takřka neznámý belgický premiér Herman Van Rompuy. Podle zpráv z kuloárů nad jeho jménem panuje taková shoda, že se až zapomíná na jeho dvě slabiny. Zaprvé, samotní Belgičané nejsou nijak nadšeni z vyhlídky, že by jejich vládu přestal řídit politik, kterému se podařilo udržet dohromady věčně rozvaděnou valonsko-vlámskou koalici. Zadruhé, málokdo si klade otázku, jak by se mezinárodně dosud málo zkušený belgický premiér v nové funkci prosazoval na světové scéně vedle takových tradičně těžkých vah, jako je americký nebo čínský prezident. Při vysílání a prosazování svých kandidátů do Evropské komise to nejtěžší mívají nováčkové. Jejich vyjednávací pozici oslabuje mnohdy nezkušenost a leckdy i rozhárané domácí poměry, jak v posledních týdnech názorně předvádělo zrovna Česko. I kvůli tomu to José Manuel Barroso při skládání svého druhého týmu rozhodně nemá snadné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .