Barroso má kandidáty pohromadě, zbývá je jen podělit

27. listopad 2009

Josého Manuela Barrosa jako předsedu Evropské komise letos čekaly dvě důležité chvíle. První, když se v červnu rozhodovalo, zda si svůj úřad podrží na dalších pět let, a druhý nyní, když musí rozhodnout, jak rozdělí jednotlivé rezorty v Komisi mezi pětadvacet uchazečů.

Zbývající dvě místa do sedmadvacíti odpovídající počtu členských zemí Evropské unie jsou již dána. Předsedat bude nadále Portugalec Barroso a za místopředsedkyni Komise a zároveň jakousi ministryni zahraničí unie byla šéfy států a vlád minulý čtvrtek vybrána Britka Catherine Ashtonová.

Barroso skládá Rubikovu kostku. Už nyní mu však do skládání mluví všichni členové unie, protože každý chce, aby ten jeho kandidát získal dostatečně významnou oblast. Po mariášnicku řečeno, na forhontě jsou dvě evropské mocnosti, které se ani neucházely o dvě nově vzniklé funkce, stálé předsednictví Evropské rady a vysoký komisariát pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Francie i Německo potichu počítaly, že svou podporu Belgičanovi van Rompuyovi a Britce Ashtonové vymění za podporu pro své kandidáty v Komisi. Jestli se tyto teoretické předpoklady potvrdí, uvidíme, až když Barroso oznámí, kdo a za jaké rezorty se bude ucházet o souhlas Evropského parlamentu. Svou kostku totiž skládá s vědomím, že jím navržený tým musí obstát při očekávaném lednovém "grilování". Nejen to. Musí brát také v potaz pravidla, která sice nejsou nikde napsána, ale jejichž dodržování velí tradice.

S ohledem na tyto pravidla například v posledních letech nikdy nezískal místo komisaře odpovědného za zemědělskou politiku Francouz, protože se nehodí, aby rezort spotřebovávající největší kus společného rozpočtu vedl zástupce země, která z tohoto kusu dostává největší porci.

Podle zpráv z kuloárů mají teď v Elysejském paláci plno starostí s tím, že jejich kandidát Michel Barnier by se sice mohl dočkat oblasti vnitřního trhu, k jejich lítosti však nejpíše zbaveného dohledu nad finančními trhy. Takový tah by Francie považovala za porážku, protože vytoužený rezort by tak byl zbaven toho nejzajímavějšího. Ale to nezajímavější je právě důvod, proč Britové - a zvláště londýnská City - tolik stojí o to, aby Barnier, který má pověst kritika ekonomiky anglosaského typu, o dohled nad finančními trhy přišel.

Nebyli by to však protřelí Francouzi, aby neměli v záloze náhradní plán. Do Bukurešti putovala diskrétní nabídka, že rumunský komisařský uchazeč může v případě zájmu o oblast zemědělství počítat s podporou Paříže - pokud slíbí, že si v případě úspěchu jako šéfa kabinetu a tedy nejbližšího pomocníka vybere Francouze.

Barroso si láme hlavu ještě s dalšími otázkami: Jak provést "škatulata, škatulata, hejbete se" tak, aby dodržel další zásadu, že ti komisaři, kteří v Komisi zůstávají, nezůstali u dosavadních rezortů, což se týká skoro poloviny jeho týmu? A jak rozdat karty tak, aby se dostalo nejen na velké země, co se tlačí dopředu, ale i na menší, které by si hned stěžovaly, že byly opomenuty?

S jednou věcí však může být už nyní spokojen. Pokud jeho sestava, kterou mu dodaly vlády členských zemi unie, zůstane beze změny, politickou převahu v ní budou mít zástupci pravého středu a liberálů, zatímco sociálních demokratů a socialistů v ní bude ze sedmadvaceti pouze šest, a žen bude místo osmi devět.

Na tyto předpoklady se však může Barroso spolehnout pouze tehdy, když žádného z kandidátů po lednovém veřejném slyšení nezablokují poslanci Evropského parlamentu. Jeho nejsilnější frakce křesťanských demokratů už se dala slyšet, že nestojí o to, aby v Evropské komisi byl kdokoli, kdo se zapletl s totalitními režimy. Podle předsedy frakce Josepha Daula se nechystá žádný hon na čarodějnice, takže bývalí členové komunistické strany, včetně českého kandidáta Štefana Füleho, by se o své úřady nemuseli obávat. O svůj osud by se neměl bát ani předseda Barroso, protože svými mladickými sympatiemi k maoismu se nikdy netajil. Nejožehavější otázky tak možná čekají na baronku Ashtonovu kvůli jejími někdejšímu angažmá v britském hnutí proti jaderným zbraním. Je skoro jisté, že se najdou europoslanci, kteří se budou vyptávat, jestli toto hnutí, jehož byla dokonce pokladnicí, nedostávalo na přelomu 70. a 80. let minulého století peníze z komunistické Moskvy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Adam Černý
Spustit audio