Barack Obama a Blízký východ

Palestinci doufají, že Obama završí mírová jednání s Izraelem a přinese jim samostatný stát. Írán a Sýrie si slibují dialog se Spojenými státy a zlepšení vzájemných vztahů. Část Iráku se těší na brzký odchod amerických vojáků a afghánská vláda naopak na posily v boji proti Talibanu a Al-Kajdě. Očekávání jsou obrovská, jako by byl Obama spasitel světa. Někdo bude nutně zklamaný.

Nový prezident bude po své inauguraci 20. ledna čelit na Blízkém východě několika velmi závažným problémům a dvěma komplikovaným válkám, jejichž řešení od něj čeká snad celý svět. Obama zejména slibuje, že nahradí konfrontační tón v americké zahraniční politice diplomacií a dialogem. Co však nabízí konkrétně?

Válku v Iráku chce "úspěšně a zodpovědně ukončit", jak se vyjádřil, a do 16 měsíců od své inaugurace stáhnout americké vojáky. Realita však může být jiná; analytikové připomínají, že Obama se svým odporem vůči americké vojenské přítomnosti v Iráku chtěl hlavně odlišit od Johna McCaina a své původní soupeřky Hillary Clintonové, a zakládal svůj postoj na mylném předpokladu, že dokud Američané v Iráku zůstanou, tamější situace se nezlepší. Irácký ministr zahraničí Hošjar Zibarí ve středu naopak vyjádřil naději, že Obamovo zvolení nebude mít za následek unáhlený odchod Američanů.

Dalším závažným problémem bude pro Obamu válka v Afghánistánu, která na rozdíl od Iráku stále sílí. Nový prezident slibuje nové posily, budování afghánské armády a intenzivnější boj proti povstalcům, Al-Kajdě a terorismu obecně. Blíže však svou strategii neupřesňuje.

V izraelsko-palestinském konfliktu Obama plánuje, že dovede do konce mírová jednání. Není však jasné, jak chce přimět ke kompromisům dvě strany, které je nedokázaly udělat 60 let. Obamovy výroky na toto téma byly často zmatečné a on je musel později korigovat, jako například své jarní prohlášení o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města Izraele po odmítavé reakci Palestinců. Mnohokrát sice zdůraznil, že nedotknutelným předpokladem vzniku budoucí Palestiny je bezpečnost Izraele a ujišťuje jej o neměnné americké podpoře, ale Izrael je zatím vůči Obamově budoucí politice skeptický a snad jako jediný stát na Blízkém východě si od jeho nástupu moc neslibuje. Dobře ví, že tak oddaného spojence jako George Bush a tak nadstandardní vztahy se Spojenými státy jako za jeho vlády už mít nebude, a starosti mu dělá i vstřícnější postoj Obamy vůči Íránu, největší izraelské existenční hrozbě. V Americe volilo Obamu 77% tamějších Židů, ale Izraelci dávali přednost Johnu McCainovi a obavy z Obamovy politiky dnes vyjadřuje nadpoloviční většina obyvatel.

Obama dal mnohokrát najevo ochotu k dialogu s Teheránem bez předběžných podmínek, ale také opakovaně zdůraznil, že nedopustí jaderný Írán. Slibuje, že vyčerpá všechny diplomatické možnosti, aby Teherán přesvědčil k zastavení jaderného programu, a v případě neúspěchu přitvrdí postoj a prosadí ostré mezinárodní sankce. O to se však bez výsledku snažila i Bushova vláda. Ani Bush se ale neodhodlal k vojenskému úderu a za Obamy je tato možnost ještě nepravděpodobnější.

Obama žádnou jasnou blízkovýchodní politiku nemá a podle některých komentátorů slibuje jen vylepšenou verzi Bushovy strategie. Mnozí hráči na Blízkém východě se této nekonkrétnosti možná budou snažit i zneužít. Vysoce naléhavý je ale problém Íránu; podle nejnovějších odhadů izraelských a amerických zpravodajských služeb získá Teherán schopnost vyrobit jadernou zbraň už na jaře příštího roku. Izrael se tak bude muset rychle rozhodnout, zda podnikne preventivní útok na íránská jaderná zařízení, anebo se s jaderným Íránem smíří. Jeruzalém se bojí, že Obama úder nepodpoří, přestože opakovaně uznal jeho právo na sebeobranu. Írán a Izrael ale jistě nebudou jeho první ani hlavní starostí - přednost dostane americká ekonomika a Irák s Afghánistánem.

Až v Izraeli vznikne po předčasných únorových volbách nová vláda, může být na útok už pozdě. Zároveň se nedá očekávat, že by Jeruzalém postavil nového prezidenta před nepříjemnou nutnost reagovat na vojenský úder svého spojence hned po nástupu do úřadu. Nejvhodnější doba k útoku se tak zdá být nyní, dokud dosluhují vlády George Bushe a Ehuda Olmerta, které už politicky nemají co ztratit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .