Arménská genocida paralyzuje vztahy mezi Turky a Armény, společná hranice je neprodyšně uzavřená
Genocida. Slovo, za kterým se skrývá řetězec nespočetných ukrutností, rodinných a osobních tragédií.
Arménský národ jimi prošel před víc než stoletím, přesto dodnes ale musí přesvědčovat svět o tom, že se opravdu staly. A dodnes je arménská genocida živou kapitolou historie, která ovlivňuje mezinárodní politiku a vztahy mezi mnohamilionovými národy. Proč to tak je?
Nad řekou Hrazdan na kraji Jerevanu se k nebi zvedají tři pahorky. Říká se jim „Tsitsernakaberd“, přeloženo „Vlaštovčí pevnost“. Místy jsou jsou v okolí ještě vidět stopy historického opevnění, které tady kdysi stávalo. Dnes jim ale dominuje majestátní komplex budov Památníku arménské genocidy – instituce, která je historicko-výzkumným centrem Arménské akademie věd, současně slouží jako muzeum a hlavně pietní místo.
Za dobré viditelnosti je odsud krásný výhled na horu Ararat, která je národním symbolem Arménie, i když je v Turecku za neprodyšně uzavřenou hranicí. Arméni a významné zahraniční návštěvy si právě tady připomínají a uctívají památku obětí genocidy, které se na tomhle národě dopustila Osmanská říše. Srdcem památníku je kruh tvořený 12 obřími stélami – náhrobky z černého čediče, v jehož středu hoří věčný plamen.
I ve všední den neustále přicházejí a odcházejí návštěvníci, nemusíte tady stát dlouho, abyste pochopili, že pro Armény je tahle kapitola jejich dějin pořád živá. Je prakticky nemožné tuhle zemi navštívit a na tohle téma někdy s někým nenarazit. Novinář a vydavatel Hakob Asatryan vysvětluje, proč je téma genocidy i po víc než století živé i pro dnešní mladé Armény:
„Je to prostě spojené s dějinami Arménie, morálním a duchovním utrpením, kterým musel náš národ projít. Pro mladou generaci je důležité především to, aby existenci genocidy uznalo Turecko. Můžete se ptát, v čem vlastně spočívá význam uznání genocidy parlamenty jiných zemí. Není to jenom morální podpora Arménie, ale má to také vliv na samotné Turecko, její politiky a intelektuály. Ještě před nějakými 20 nebo i 10 lety v Turecku vědělo o genocidě Arménů jenom jedno nebo dvě procenta obyvatel. Podle posledních údajů je to dneska 20 až 25 procent Turků a myslí si, že by jejich země měla genocidu oficiálně přiznat.“
Vystoupení papeže Františka v roce 2015
Celkový počet Arménů, kteří zemřeli při masakrech a deportacích nejenom v roce 1915, ale i následujících letech, se nedá přesně určit. Emil Aslan se na Ústavu mezinárodních vztahů českého Ministerstva zahraničí věnuje postsovětským republikám:
„Podle starších údajů to mohlo být od 700 do 800 tisíc. Podle novějších údajů mohlo být obětí až 1,5 milionu. Ale nedá se pochybovat, že to bylo obrovské utrpení. O to je smutnější, že turecká vláda i pořád odmítá uznat, že to byla genocida. Popírá, že šlo o soustavnou organizovanou likvidaci Arménů různými způsoby. Nejenom přímými masakry, ale také tím, že osmanské úřady deportovaly tisíce a tisíce rodin do pouště, kde umíraly žízní, hladem a na nemoci. Nebylo zajištěné vůbec nic, co by jim umožnilo takovou deportaci přežít.“
Tisíce Arménů umíraly ještě dlouho po skončení první světové války. Podle Sevreské mírové smlouvy uzavřené mezi vítěznými mocnostmi a Osmanskou říší vznikla nezávislá první Arménská republika. Její součástí bylo i rozsáhlé území dnešního Turecka. Jenže turečtí nacionalisté vedení Mustafou Kemalem, známým jako Ataturk, odmítli dohodu přijmout a začali znovu válčit tentokrát hlavně proti Řekům a jejich spojencům Britům a Francouzům.
Při konfliktu umírali znovu civilisté. Nejenom Arméni, ale také Řekové a v mnoha případech i Turci. Arménská republika se udržela na značně menším území jen do konce roku 1920, kdy ji ovládla Rudá armáda a stala se definitivně součástí Sovětského svazu. Ale ani tím neskončilo krveprolití a utrpení těch Arménů a příslušníků jiných národností, kteří neodešli z území dnešního Turecka.
Ještě v roce 1922 při požáru přístavu Smyrny – dnešního Izmiru – a s tím spojených masakrech zemřelo podle různých odhadů 10 až 100 tisíc Arménů a Řeků. I tyto velmi výrazně odlišné odhady vypovídají o zmatcích, které pokračující válku provázely.
Turecko připouští, že Arméni byli obětí jednotlivých krvavých incidentů. Popírá ale, že by osmanské úřady organizovaly systematickou vyhlazovací kampaň. Poukazuje také na to, že při nepokojích provázejících první světovou válku a její dozvuky umíraly tisíce tureckých muslimů a mnoho z nich při útocích Arménů:
„Turecko se část snaží prezentovat jako výsledek občanské války, ve které také arménské ozbrojené oddíly útočily na turecké civilisty, což je pravda,“ vysvětluje Emil Aslan, ale jedním dechem dodává: „Odpovědnost neformálních bojůvek se nedá srovnávat s odpovědností obrovské úřední, policejní a vojenské mašinérie takové země, jakou tehdy Osmanská říše byla.“
Zemí, které arménskou genocidu oficiálně uznávají, postupně přibývá, ale nejsou mezi nimi například Velká Británie ani Spojené státy, zjevně kvůli snaze udržet dobré vztahy s Tureckem jako spojencem v NATO. Velmi důležité bylo nepochybně vystoupení papeže Františka, který arménskou genocidu takto nazval a veřejně odsoudil v roce 2015.
Česká Poslanecká sněmovna odsoudila genocidu v roce 2017. Prezident Miloš Zeman označil zvěrstva opáchaná na Arménech za genocidu opakovaně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
