Arkadij Averčenko – „zuřivý pes uboze vyjící do plamenů revoluce“

Kdo z ruských intelektuálů nepohodlných režimu se chtěl po ruském bolševickém převratu roku 1917 dostat do bezpečí, musel volit emigraci, ať už do Paříže, Berlína nebo třeba Prahy.

Ta měla oproti dříve jmenovaným městům jednu nespornou výhodu: slovanský duch bez bolševického odéru.

Utekl před bolševiky

A spisovatel Arkadij Timofejevič Averčenko patřil k těm, kteří si o úmyslech Lenina a jeho soudruhů nedělali nejmenší iluze, od začátku je nazýval lupiči a vrahy.

„Vůdce světového proletariátu“ Averčenka údajně na oplátku označil poměrně vynalézavou nadávkou „zuřivý pes uboze vyjící do plamenů revoluce“.

Při přípravě Portrétů jsme tentokrát měli k dispozici dva výbory z Averčenkových povídek, mimo jiné ten, který pod názvem Kámen na krku vyšel v liberálním osmašedesátém roce v pražském Odeonu.

Měli jsme i Leninovu kritiku, ale hlavní trofej, totiž ta kniha samotná, do které se Lenin opírá, chyběla.

Jde o dílko nazvané Tucet nožů do zad revoluce, prý smutně ironická knížka, kterou Averčenko věnoval mimo jiné protagonistům i obětem bolševickému převratu a jež vyšla poprvé v roce 1921 v Paříži a v roce 1925 i v Praze.

Zmíněná publikace, ač se občas objeví v antikvariátech, není dnes majetkem dokonce ani Národní knihovny, ačkoli záznam o ní existuje. Nejspíš ji někdo ukradl nebo zcenzuroval, možná obojí.

Logo|foto:Český rozhlas

Satirik a ironik

To je ale spíše výjimka, ostatních Averčenkových knih se i dnes v antikvariátech najde dost a dost, také díky tomu, že počínaje rokem 1923 ruský literární exulant vydával své vybrané spisy v češtině v nakladatelství Vilímek.

V těch dobách šlo o jednoho z nejpopulárnějších a nejpřekládanějších ruských autorů u nás, ale později přišel až trochu zarážející ústup ze slávy.

Averčenko ovšem nebyl žádný génius, přesto ale skvělý literární řemeslník, který ovládal umění satiry a ironické zkratky na vysoké úrovni.

Mezi jeho hlavní terče patřila rodina, vztahy, mužsko-ženské stereotypy a masky, svým způsobem ubíjející idyla nebo spíš nehybnost každodenního života. A pak především úřad, stát, systém, byrokracie – do těchto fenoménů se Averčenko s chutí a zdařile zakusoval.

Jeho humor není nikdy zlý a drásavý, spíše s nádechem smutku. Jako by tušil nevyhnutelnost dějinné katastrofy, která udělá tečku za Ruskem cara Mikuláše II.

Averčenkovy satirické postřehy byly ovšem přenosné kamkoli jinam, a i proto jsou mnohá jeho díla dodnes schopná promlouvat k nám živě, s občas až zarážející aktuálností.

Jak se shodují jeho vykladači, ctitelé a nakonec i kritici, půvab této tvorby se dá přirovnat ke kouzlu staré němé grotesky. Přestože v mnohém překonaná, dodnes trefně vystihuje lidské slabosti, má půvab starých časů a – prostě pobaví.

Věděl včas své

Z provinčního novináře usazeného v Charkově, kde pracoval jako úředník a literatura mu zpočátku byla hlavně povyražením, se ostatně brzy stal profesionální a sebevědomý literát, který drze utekl před cenzorskou pokutou do Petrohradu a počínaje rokem 1907 se stal duší a hlavním autorem petrohradského časopisu Satirikon (později Nový Satirikon).

Pamětníci na něj vzpomínali nejen jako na enormně pracovitého literáta, ale i jako bonvivána, což mu nezapomněli otlouct o hlavu jak bolševici, tak i někteří pozdější kritici.

Logo|foto:Český rozhlas

Averčenko na útěku před bolševickým režimem projel několik zemí a nakonec se v roce 1921 usadil v Praze, kde se podle všeho cítil vcelku bezpečně. Bohužel si jí moc neužil.

V průběhu roku 1924 ho začalo zrazovat zdraví, na konci roku odjel na léčení do Poděbrad, ale přes veškerou lékařskou péči 12. března 1925 v Praze zemřel. Náš pořad tedy připomíná i 90 let od jeho úmrtí.

Averčenka stojí za to si připomínat, nejenom jako kvalitní satirickou a humoristickou literaturu, ale i pro jeho spjatost s českým prostředím.

Bibliofily jistě navíc potěší estetická hodnota jeho dobových českých překladů (například obálku ke knížce knížku Praha a Čechové kreslil Josef Lada) – a kromě toho vždycky stojí za to poznat autory, kteří byť už nás dávno opustili, věděli včas své a tvořili ono jiné Rusko, na které se nesmí zapomínat.

Mnohem více o osudu spisovatele Arkadije Timofejeviče Averčenka si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.