Ariel Šaron

Ariel Šaron se do povědomí veřejnosti zapsal jako rozporuplná postava. Získal si respekt jako voják, a pro Izraelce, bojující proti arabské přesile o holou existenci, se stal hrdinou. Také byl ale shledán spoluodpovědným za masakry v palestinských táborech v Libanonu a jeho návštěva Chrámové hory v Jeruzalémě vedla k druhé palestinské intifádě. Jeho téměř pětileté premiérství Blízkému východu nepřineslo klid, a jakkoli je jasné, že k dohodě je vždy třeba vstřícnosti obou znesvářených stran, Ariel Šaron asi nebude vnímán historií jako mírotvůrce. Na tom nic nezmění ani fakt, že loni prosadil odsun židovských osadníků z Gazy. Nejednalo se o vstřícnost vůči Palestincům, ale o pragmatické rozhodnutí vojenského stratéga.

Kdokoli v Izraeli usedne na premiérské křeslo po Šaronovi, bude mít na stole jeho agendu. K té patří odpovědnost za akce proti palestinským radikálům, kteří do Izraele vysílají sebevražedné atentátníky, či dilema preventivního úderu na Írán, který podle zpráv tajných služeb kompletuje svůj jaderný arzenál. Manévrovací prostor pro příštího izraelského vůdce je úzký. Zatímco Šaron coby premiér musel slevit ze svého radikalismu, jeho nástupce, ať už to bude kdokoli, se vlivem vnějších okolností zradikalizuje. Představa, že mír na Blízkém východě mohou sjednat politici obdaření holubičí povahou, je naivní. Tak jako Abbás neumí pacifikovat palestinské radikály, nebude ani Šaronův nástupce vyvěšovat bílý prapor. Byla by to sebevražda.