Arabské země omezují satelitní vysílání

Na obrazovce mohli najedou vidět zástupce různých stanovisek, kteří spolu debatovali a veřejně nesouhlasili, na což většina lidí v regionu nebyla zvyklá. Občas dostanou slovo i Američané nebo Britové, a výjimečně dokonce i představitelé Izraele.

Arabští vládci zuřili, ale s Al Džazírou nic nezmohli, sídlila totiž v Kataru, a šířila své vysílání pomocí satlitů z vesmíru. Jejím jediným tabu byly poměry v Kataru, ale ty zas nezajímaly většinu ostatních Arabů, protože Katar je malý a vlastně ne příliš významný stát v Perském zálivu. Al Džazíru pak následovali i další, například vysílání stanice Al Arabíja nebo arabské vysílání BBC.

Po nějakém čase už je západ kritičtější. Ukázalo se, že Al Džazíra je často demaggická, senzacechtivá, a nechá se zneužívat některými teroristickými organizacemi k šíření jejich propagandy. Připomeňme vysílání proslovů Usámy bin Ládina nebo záběry na kruté popravy nešťastných zajatců. Západ však i nadále trval na tom, že svoboda médií je důležitou součástí postupné proměny dosud ne příliš svobodného Blízkého východu.

Blízkovýchodní státy, jejichž vlády se cítí nezávislým vysíláním ohroženy, přišly nedávno s iniciativou, která by měla situaci vyřešit. V únoru Liga arabských států schválila soubor principů, který omezuje svobodu šíření informací, prý v zájmu udržení klidu a pořádku. Stalo se tak na návrh Egypta a Saúdské Arábie, dvou států velmi odlišných, ovšem také velmi významných, nepříliš demokratických, a také mimo jiné provozujících své vlastní vysílací satelity, tedy Nilesat a Arabsat, které jim dávají určitou moc nad nadnárodními nebo vůbec zahraničními stanicemi.

Dokument vyzývá televizní stanice, aby respektovaly důležité zájmy arabských zemí a varovali je před tím, aby napadaly jednotlivé vůdce nebo národní a náboženské symboly.

Nyní, pár týdnů po přijetí omezujících principů, už Egypťané přisoupili k prvním krokům. Egyptský Nilesat vyřadil ze své nabídky stanici Al Hiwar, jejíž sídlo leží v Londýně, a která je považována za stanici blízkou Muslimskému bratrstvu - tedy nejsilnější opoziční skupině v zemi. Krátce na to egyptská policie zabavila vysílací zařízení společnosti Cairo News Company. Tato společnost není televizní stanicí, pouze odesílá do zahraničí záběry pořízené v Egyptě televizními reportéry jiných stanic, její služby využívala mimo jiné právě Al Džazíra, ale i Associated Press. Podle představitele Cairo News Company policie udělala razii krátce poté, co Al Džazíra odvysílala záběry na skupinu lidí ničících portréty prezidenta Husního Mubaraka během dvoudenních hospodářských nepokojů.

Nádir Gohar, ředitel Cairo News Company ovšem tvrdí, že jeho firma sporné záběry do ciziny neposílala, pracovníci Al Džazíry je prý poslali odděleně pomocí satelitních teefonů, prootže věděli, že jde o sporný materiál. Egyptská vláda ale podle Gohara raději napadla jeho firmu, v podstatě bezbrannou, protože proti samotné Al džazíře takto postupovat nemohla. Pouze tím tedy Al Džazíře ztížila práci na egyptském území.

Přitom až do nedávna byly podmínky v Egyptě na blízkovýchodní poměry relativně uvolněné, v polovině desetiletí se zde objevilo množství nových novin, časopisů a televizních stanic. Stalo se tak částečně na nátlak prezidenta Bushe , který chtěl, aby prezidentské volby v roce 2005 proběhly maximálně demokraticky. Volby ovšem znovu suverénně vyhrál již 27 let vládnoucí Husní Mubarak, a ten krátce na to opět vytáhl proti opozici i proti kritikům z řad médií. Mnohé noviny byly zavřeny, a s nimi občas i jejich šéfredaktoři.

Představitel káhirské pobočky Al Džazíry vyjádřil nesouhlas s razií ve zmíněné káhirské firmě, se kterou jeho stanice spolupracovala a vyzval organizace, které se zabývají ochranou svobody projevu a šíření informací, aby se novou situací zabývaly. Husejn Amín, který je autorem nových regulací přijatých arabskou ligou tvrdí, že o žádný skandál nejde. Tento dokument a jeho principy přirovnává k americké Federální komisi pro komunikaci. Cílem je prý chránit arabskou mládež před pornografií, násilím a také kampaním teroristických organizací. Amín zdůrazňuje, že tyto kampaně jsou především namířeny proti křesťanům obecně a Američanům zvláště, a je tedy v západním zájmu nechat věci tak, jak jsou. Jako příklad Husejn Amín uvádí kanál Al Zawra, který provozovali sunnitští radikálové v Iráku. Jak egyptský tak saúdský satelit vloni tuto stanici ze své nabídky vyřadily a nikdo ze západu neprotestoval.

Je možné, že i na západě mnozí došli k závěru, že rychlé uvolnění politických omezení vede na Blízkém východě k negativním dopadům. Významnou zkušeností byly předloňské parlamentní volby v Palestinské autonomii. Tehdy si Washington vynutil účast Hamasu, přestože byl ze strany prezidenta Abbáse i Izraelců varován, že to povede ke krizové situaci. Nakonec opravdu vítězství této organizace vyústilo ve velkou lidskou i politickou tragédii, která dopadla na hlavy samotných Palestinců. Je tedy možné, že rychlé uvolnění poměrů by vedlo k nežádoucím důledkům i v mnoha jiných blízkovýchodních diktaturách, kde hlavním představitelem opozice jsou obvykle islamisté. A tak nová mediální charta Ligy arabkých států možná na západě vyvolá jen verbální projevy nesouhlasu, ale jinak budou západní státníci tiše přitakávat svým nevoleným orientálním kolegům, od kterých většinou vědí, co očekávat. Jako třeba právě od Husního Mubaraka, kterému bylo v neděli právě osmdesát let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .