Apolena Rychlíková: Peklo jménem kojenecké ústavy nejde racionalizovat

02170462.jpeg
02170462.jpeg

„Dítě má vyrůstat pokud možno v normální rodině, ale mnoho dětí by bez kojeneckého ústavu vůbec nepřežilo. Jejich zrušení by byla absolutní chyba.“

To řekla poslankyně Věra Adámková před několika dny, kdy společně s dalšími členy Zdravotního a sociálního výboru Sněmovny zasedali v Mostě.

V kojeneckých ústavech zvolna ubývá dětí, dostávají se do náhradních rodin

Novorozeně

V kojeneckých ústavech přibývá volných postýlek a hraček, se kterými si nikdo nehraje. Kojenců a batolat v dětských centrech totiž zvolna ubývá, namísto do dětských domovů čím dál častěji odcházejí k adoptivním nebo náhradním rodičům. A to už ve věku, kdy nasávají mléko z láhve.

Součástí zasedání byla i prohlídka místního kojeneckého ústavu. „Na rovinu, modrookých blonďatých dětí tu mnoho nemáme a o romskou komunitu je zájem nižší,“ dodal náměstek ministra zdravotnictví Prymula a prozradil víc, než jsme chtěli slyšet – totiž, že miminka třídí skoro jako prádlo do pračky.

Česko je poslední zemí v Evropě, která si institut tzv. „kojeňáků“ uchovává – nikde jinde podobně drastická zařízení nemají, protože chápou, že do civilizované společnosti prostě nepatří. Takové Slovensko zvýšilo hranici pro umisťování dětí do podobných zařízení na šest let a hodlá ji i nadále zvedat.

V jiných zemích je běžná podpora trvalé i krátkodobé pěstounské péče a komplexní rodinná politika, která zahrnuje i snahu řešit problémy v jejich zárodcích. Ty často souvisí s chudobou a vyloučením.

Řeší se jen barva kůže

Podle údajů neziskové organizace Dobrý start skončí v kojeneckých ústavech ročně dva tisíce malých dětí do tří let. Všechny tyto děti jsou těžce zranitelné a už od malička exkomunikované. Nemají totiž to základní: lásku a podporu.

Péče kojeneckých ústavu se od roku 2014 přesune na pěstouny

02183849.jpeg

Od roku 2014 by měly osiřet kojenecké ústavy a dětská centra poskytující péči o děti do pěti let.

Pro zdravý psychický i fyzický vývoj jsou první měsíce našeho života naprosto zásadní. Už od porodu potřebují děti péči a pozornost úzkého kruhu osob – primárně pečující osoby, bezpečí domova a bezpodmínečné přijímání, což jim „tety“ v ústavu – jakoliv se můžou snažit – nedokáží dát.

V kojeneckých ústavech se jedna vychovatelka stará zhruba o pět dětí, to naplnění a saturaci dětských potřeb úplně vylučuje. Stres, který ze samoty pramení, děti trvale poškozuje. O tom, jaké dopady má ústavní péče na následnou socializaci postižených dětí ve společnosti, a že tu úplně chybí systém trvalé podpory, nemá smysl dlouze mluvit – je to známý fakt.

Deprivace, která dětem v ústavní péči hrozí, je však v Česku těžce bagatelizovaná. Politici (až na výjímky) toto téma vytěsňují a prostor v debatě dostávají především ředitelé a ředitelky kojeneckých ústavů. Ti sice často mluví o tom, že si sami podobné ústavy nepřejí, jedním dechem ale dodávají, že „to nejde jinak“.

Kojenecký ústav ve Svitavách přestavuje prostory, rozšíří ubytování matek s dětmi

Kojenecký ústav ve Svitavách, Resocializační centrum

Kojenecký ústav ve Svitavách začíná přestavovat část svých prostor. Za půl milionu korun získají maminky s dětmi, které se nemohou postarat o své děti bez pomoci odborníků, větší a modernější bydlení. Stavbaři by vše měli stihnout do konce roku.

Michal Ďord, který sám ústavní péči prošel a tématu se odborně věnuje, českou debatu nechápe: „Ve vládě, Poslanecké sněmovně, v zastupitelstvech krajů a především kojeneckých ústavech panuje mylné přesvědčení, že ústavní péče nemá negativní a nezvratné dopady na vývoj dětí. K zákazu kojeneckých ústavů podle mého nedojde, dokud si zaměstnanci ústavů a politici, kteří hájí jejich zájmy, nepřestanou lhát do kapsy, že jde o českou tradici, která má svoje místo v systému péče o ohrožené děti. Ani jedno totiž není pravda.“

Debaty o tom, že „rodina je základ státu“, se u nás vedou takřka nepřetržitě. Různé konzervativní strany se můžou přetrhnout v boji s genderismem, zhoubnou homosexuální ideologií, jiné zase odmítají pomáhat cizím dětem, které byly nuceny uprchnout před válkou.

Titíž lidé, kteří se bijí v prsa jako ochránci tradiční rodiny, ale ze svých pozic přihlížejí duševnímu mrzačení tisíců dětí a ještě u toho předkládají řetězce pseudoracionálních argumentů. Neřeší se, jaký vztah je mezi chudobou, sociálním vyloučením a umisťováním dětí do ústavů. Neřeší se, že je tu celá řada těch, kteří by kvalitní péči ohroženým dětem uměli a chtěli poskytnout.

Apolena Rychlíková

Řeší se jen, jakou barvu kůže malé děti mají, a že o ně proto není zájem, že tato péče je vlastně prospěšná a že se s dětmi tolik neděje. Ale ptá se někdo přímo jich, jak se cítí ve společnosti, která jim do vínku dala nepřijetí? Možná, že by nebylo od věci si v jednom z těch zařízení představit sama sebe. Opravdu bychom si mezi rodinou a ústavní péči zvolili dobrovolně ústav?