Apolena Rychlíková: Kdo se bojí LGBT?

Polský závod ke dnu pokračuje – po LGBT zónách, předvolebním slibu „zákazu propagace LGBT ve veřejných institucích“, označování LGBT za ideologii a srovnávání jí s komunismem přichází další krok omezování práv.

Čtěte také

Petr Janyška: Polská volba prezidenta – Trzaskowski má šanci pootočit zemi

Hlavní favorit voleb, stávající polský prezident Andrzej Duda, vyrukoval s návrhem ústavního zákazu adopcí dětí homosexuálními páry. Rostoucí projevy nenávisti k lidem jiné sexuální orientace či jiného rodového sebeurčení se nejen u našich severních sousedů staly součástí politických debat.

V Česku mají odpůrci rovných práv pro všechny také slibně nakročeno. V bizarní kampani Trikolóry se řeší „pindíky a pipinky“, nacionální prorůstání politiky a církve pod taktovkou Dominika Duky dál pokračuje a bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v médiích ostře vystupuje proti manželství pro všechny. Základní otázka, kterou všechny tyto výstupy vyvolávají, ale zní: kdo se bojí LGBT a proč vlastně?

Za rodinu, za národ

Představa, že by se kdokoliv mohl cítit ohrožený homosexuály nebo translidmi, je sama o sobě zajímavá. Především translidé zjevně v řadě obyvatel nabourávají nějakou jistotu předem daných hranic. I proto to bývají právě translidé, kdo v nedemokratických zemích čelí útlaku, nebo dokonce násilí. Jsou vydáváni za nenormální a postižené, bývají zesměšňovaní a šikanovaní.

Čtěte také

Jako biblista myslím, že interpretace Písma není ve věci LGBT oprávněná, říká Ladislav Heryán

I u nás tento trend sílí. A podobně se to má s lidmi jiné sexuální orientace. Ti zase musí neustále slýchat, že už mají dost, ať nejsou tak nenasytní, necpou se do popředí a pořád něco nechtějí. Třeba rovná práva a spolu s tím i příležitosti. Říkají jim to nejčastěji ti, kteří jsou na legislativní úrovni saturovaní a nikdy se s žádným reálným omezováním svých práv nesetkali.

Umí si kdokoliv z těch, co tak agresivně vystupují proti snahám o zrovnoprávnění LGBT skupin představit, že by jim někdo nařizoval, jak se má jmenovat jejich partnerský svazek či jestli mít děti? Umí si představit, že by lidé jiné sexuální orientace přišli s návrhem na uzákonění povinnosti registrovaného partnerství pro heterosexuální páry? S návrhem podmíněnosti manželství jen v případě schopnosti počít přirozenou cestou dítě? Jenže podobné věci zažívají LGBT skupiny takřka dennodenně.

Z rodiny se v posledních letech stalo znovu konzervativní téma. Část politické reprezentace se na něm, dost nevkusně, snaží získávat body. Manželství prezentují jako posvátnou instituci, jejímž jediným smyslem jako by bylo plodit děti pro záchranu českého národa. Jenže tak to není.

Apolena Rychlíková|foto:Jan Bartoněk,Český rozhlas

Vztahy a vlastně nejen ony jsou o lásce a respektu, o svobodě, péči a vzájemnosti. Ne o nadřazenosti, ne o útlaku a netoleranci, o poštvávání lidí proti sobě. Strach, který odpůrci LGBT šíří, je jejich vlastním strachem. Někdy se až zdá, že pramení z neschopnosti určit svou hodnotu jinak než negativním vymezením se proti ostatním. A to má k hrdinství, kterým se tito „bojovníci normality“ zaklínají, opravdu hodně daleko.

Autorka je komentátorka serveru A2larm