Apolena Rychlíková: Co po Pirátech zbyde? Trpkost, ale i nejzajímavější případ polistopadové politiky
Z české politické scény nejspíš pomalu mizí jedna z nejzajímavějších polistopadových stran, tedy Piráti. Původně entuziastické hnutí nadšenců, kteří toužili měnit svět a podílet se na budování „lepšího Česka“, stíhá jeden neúspěch za druhým.
Volební výprask Pirátů navíc vyvolal první vážnou politickou krizi a teď hrozí, že se odporoučí i z vlády. Je to smutné završení téměř desetileté éry, kterou opanoval Ivan Bartoš – kdysi jeden z nejpopulárnějších a dost možná i nejnadějnějších politiků nejen své generace.
Čtěte také
Co po něm zbyde? V krátkodobém horizontu trpkost a politická ostuda. V tom dlouhodobém mnohem víc.
Na začátku je třeba říct, že současný tragický stav nepřišel zčista jasna. V problémech se Piráti potáceli už od voleb 2021. Původně energická strana, která usilovně roky pracovala v opozici, najednou ztratila šmrnc.
Po zisku čtyř křesel ve Sněmovně šli Piráti do vlády, kde ale neměli žádnou silnou pozici, třem ministerským postům navzdory. Především proto, že jejich čtyři poslanci nehráli z hlediska stability vládní koalice – a koalice ve Sněmovně – vlastně žádnou roli.
Bartoš má talent
I když se teď na hlavu Ivana Bartoše snáší hromada kritiky, je na místě říct, že jsme v polistopadové politice měli jen málo takových talentů, jako je pirátský předseda v demisi.
Stranu prakticky vytáhl ze dna, z party nadšenců udělal svým zápalem téměř fungující partaj, která zdola vystoupala až na politický vrchol.
Čtěte také
Bartoš Piráty dlouhodobě udržoval v běhu, do politiky přinesl nejen drzost, ale i tehdy nevídanou autenticitu a energii.
Ne vždy to bylo úplně jednoduché: jako předseda Pirátů působil Bartoš od roku 2009. Odešel jen na necelý rok, když si po těsně prohraných volbách do Evropského parlamentu 2013 potřeboval odpočinout. Tehdy se také stal úplným abstinentem. Když se za rok a s čistou hlavou vrátil do vedení strany, nastala strmá cesta vzhůru.
V debatách s oponenty Bartoš uměl být pohotový, měl drive, tah na branku a přitom do tehdy vyprázdněného a cynického prostředí vnesl řadu podstatných témat.
Jejich spojujícím prvkem byl důraz na demokracii, coby participativní strukturu, ve které je důležitý pohled všech. I těch nejméně privilegovaných.
Mnozí političtí rivalové to vnímali jako jeho slabost nebo naivitu, jenže v Pirátech se tehdy odrážel spíš skutečný zájem o „věci veřejné“, a politika tak byla jen racionálním vyústěním. Dělal to navíc bez velkých peněz.
Piráti byli jiní...
Piráti navíc – minimálně první sněmovní období – vypadali, že je politika baví, a že z ní mají radost. To je v Česku téměř nevídaný jev.
Čtěte také
I proto si ale získávali podporu: jejich přístup byl ojedinělý a odlišoval se ve všem – od komunikace, přes artikulovaný program až k otevřenosti řešení svých problémů, která jim ale nakonec přinesla dost výsměchu a kritiky.
Narůstající problémy ve straně začal Bartoš řešit v rozporu se svými původními principy: víc autokraticky, obklopený svými nejbližšími spolustraníky. On sám se možná tolik nezměnil, jeho cíle a to, co pro ně byl schopen obětovat, ano.
Dnes je téměř s jistotou možné říct, že Českou pirátskou stranu vládní angažmá, které Bartoš prosazoval, strašně poškodilo. Nonkonformní Piráti s nepopulární vládou splynuli a zároveň v ní neměli nikdy pořádné zastání.
Digitalizace a krajské volby Bartoše už jen dorazily – a přišlo by to stejně, nejpozději za rok. Ano, Ivan Bartoš byl a nejspíš stále je velký politický talent.
Na cestě stát se hegemonem liberální politiky u nás ale podcenil až moc věcí. Kromě politických vztahů a her také i sám sebe a své vlastní ego. Pro Česko je to škoda.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
