Anticharta se podepisovala a podepisuje denně, říká režisér Jiří Menzel

Jiří Menzel
Jiří Menzel

Před 40 lety vyšel v stranickém listu tehdejší vládnoucí komunistické strany Rudé právo článek Ztroskotanci a samozvanci, který účtoval s Chartou 77 a jejími signatáři. Totalitní režim zahájil tažení proti snaze připomenout jeho představitelům, že se v roce 1976 přihlásili k dodržování lidských práv a svobod, a že tento svůj slib nikdy nepřestali porušovat.

Nenávistná kampaň proti chartistům vygradovala 28. ledna 1977, kdy se v Národním divadle sešli známí umělci, aby tu za dohledu televizních kamer podepsali takzvanou Antichartu.

„Mě honili, já se schovával,“ vzpomněl v pořadu Pro a proti režisér Jiří Menzel. „Pozvali mě na ředitelství a řekli: tady něco podepiš, a budeš mít pokoj.“


Anticharta se po roce 1989 trošku nafoukla, protože mnoho lidí mělo špatné svědomí, že byli ve straně z prospěchářských důvodů, chodili na schůze, cvičili v milicích, podepisovali kde co. Jim rozvíření Anticharty pomohlo, aby se zapomnělo na jiné věci, které byly možná ještě horší, a na tyto jejich hříchy se nemyslelo. Jiří Menzel


Někdy si kladu otázku, jestli by se to mohlo stát dnes, a vím, že mohlo. Pokud by někdo opět nastavil stejně situaci, tak to dilema je tu pořád. Já vůbec nikoho nekritizuju, lidé měli rodiny, bylo to hrozně těžké, dělat hrdinu je hloupý. Jen já jsem to prostě nemohla a nechtěla udělat, a asi bych to neudělal zase, ale uvědomuju si, že i dnes se každý den někde rozhodnete, že něco zamlčíte a něco uděláte pro tu moc, protože to je pro tu chvíli výhodné a umožňuje vám to přežít. Táňa Fišerová

Umělec od roku 1968 měl zákaz tvůrčí činnosti. „Když přišli Rusové, tak jsem nesměl dělat, nějakou dobu to trvalo, ale pak jsem se postupně dostal k práci. A najednou to vypadalo, že zase o ní přijdu.“

„Vždyť to jsme zažili v roce 1968, jak přišli Rusové, tolik lidí zahájilo svojí kariéru tím, že okamžitě přispěchali, aby nahradili ty, kteří se zprofanovali tím, že si mysleli, že už nebudou potřebovat Rusáky.“

Menzel také upozornil, že během komunismu lidé museli občas nějaké to prohlášení podepsat „a držet hubu před jakoukoli sprosťárnou… Lidé už od roku 1948 byli zvyklí držet hubu a krok, podepisovat co je třeba.“

Podle režiséra bylo akcí jako Anticharta v menším měřítku po celou dobu mnoho. „Pořád se lidé museli nějakým způsobem pokořovat, ponižovat. Takže ti, kteří Antichartu podepsali, učinili tak často s lehkým srdcem, protože si řekli: ať neotravujou, ať mám pokoj, a ani moc jim to nevadilo.“

„Anticharta se podepisuje denně. Ne zrovna proti komunistům, ale třeba v podniku, kde jsou věci v nepořádku, ale bojíte se to říct,“ konstatoval Jiří Menzel.

Herečka a politička Táňa Fišerová, která petici nepodepsala, upozornila, že Anticharta postavila všechny před problém, co bude vůbec dál. „Nešlo už o život fyzický, ale o život profesní.“

Hledá se prezident: Český rozhlas tráví den s Taťánou Fischerovou

„Když se podíváte na tváře v Národním divadle, tak vidíte jediné: ponížení a hanbu všech, které donutili, aby tam šli,“ připomněla nucené setkání signatářů herečka.

Ta podle vlastních slov měla okolnosti podpisu příznivější. „Já to měla jednodušší než Jirka, mě nikdo nehonil. V Divadle Jiřího Wolkera prostě dali listinu do vrátnice a oznámili, že se tenhle papír podepisuje.“

Jaké mohly být následky odmítnutí podpisu petice? „Nikdo nevěděl, co se stane. Komunisté byli nevypočitatelní. Nikdy jste nevěděli, jestli zrovna vás exemplárně nevytáhnou, nebo se vůbec nic nestane. Ale museli jste vždy počítat s tím, že se něco stane.“

Odmítnutí připojit svůj podpis pod Antichartu ale důsledky pro kariéru herečky mělo. „Asi čtyři roky poté jsem opravdu nemohla dělat nic. Ale pak to pomalu povolovalo, a začala jsem se zase vracet. Nikdy jsem pak nepracovala moc, ale dostala jsem slušné příležitosti.“