Ani o palec na východ! Mýty o roli NATO ve válce na Ukrajině

Ukrajina si 5. prosince 2024 připomněla jedno hořké výročí. Tehdy v Budapešti podepsala se Spojenými státy, Velkou Británií a Ruskem takzvané Budapešťské memorandum. V dohodě stálo, že výměnou za to, že se vzdá obrovského arzenálu jaderných zbraní, dostane Ukrajina od spolusignatářů pro svoji bezpečnost.

V roce 2014 provedlo Rusko násilnou anexi ukrajinského Krymu a v únoru 2022 zahájilo invazi na celou Ukrajinu. Tolik ke garancím ukrajinské bezpečnosti.

Země se proto upnula na příslib možného vstupu do struktur Severoatlantické aliance. Ta by jí – podle posledního vyjádření ukrajinského ministerstva zahraničí – poskytla ochranu nejen vojenskou, ale odstínila by i pokusy Kremlu zabránit Ukrajině integrovat se do euroatlantických struktur. Tedy především Evropské unie, ale obecněji řečeno i do západního kulturního okruhu.

Velká očekávání

Jenže jak reálné takové vyhlídky jsou? „Kolik procent, Petře, dáváš šanci tomu, že Ukrajina do NATO vstoupí?“ ptá se v podcastu napřímo Josef Pazderka.

„Mnohokrát jsme zopakovali závazek, že to, co děláme pro Ukrajinu, to znamená, že podporujeme její bojové úsilí, posíláme peníze a tak dále, je součástí její nezvratné cesty do NATO. Ale ten proces má nějaký průběh,“ vysvětluje Petr Luňák.

Petr Luňák|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Hlavní prioritou totiž teď je změnit dynamiku konfliktu a zvrátit situaci na bojišti. Rusové na Ukrajině postupují, a nemají tak důvod k jednáním s jakýmikoli.

„Mají pocit, že vyhrávají. A dokud si Ukrajinci nebudou moct sednout k jednacímu stolu a nebudou moct nějakým způsobem jednat z pozice síly, nemá žádná dohoda o příměří šanci,“ připomíná.

Teprve potom je podle něj možné mluvit o dalším obranném a bezpečnostním uspořádání evropského kontinentu.

„NATO ale svým způsobem spojilo svůj geopolitický status s výsledkem konfliktu na Ukrajině,“ dodává Petr Luňák. Nedovede si proto prý představit, že by válka skončila prohlášením, že Ukrajina do Aliance nikdy nevstoupí.

Opakované manželství

Vztahy NATO a Ruska provázejí už od 90. let krize a následné pokusy o restart vztahů. I ty podcast Na Východ krátce připomíná. Petr Luňák je přirovnává k opakovanému sňatku s osobou, s níž se člověk v minulosti rozešel. „Vítězství naděje nad zkušeností,“ komentuje to.

Asi nejznámějším pokusem o reset vztahů jen ten rusko-americký z roku 2009 za administrativy Baracka Obamy. Tehdy ale byla atrapa červeného tlačítka, kterou ministryně zahraničí Hillary Clintonová symbolicky předala svému protějšku Sergeji Lavrovovi, opatřena špatným překladem slova RESET. Místo toho tam bylo ruské slovo pro přetížení.

Čtěte také

Spravedlivý mír, nebo „russkij mir“. Jak skončí válka na Ukrajině?

Tato anekdota ale zakrývá hlubší problém. NATO funguje na Rusko jako pomyslný červený hadr. Zejména když přijímá nové členy na východním křídle jako Česko a Slovensko v roce 1999.

Co bylo svobodné rozhodnutí suverénních států, považovalo Rusko za expanzi aliančního vlivu a demonstraci síly. Ostatně ještě i pár měsíců před invazí na Ukrajinu v roce 2022 požadovalo ruské ministerstvo zahraničí zákaz vstupu Ukrajiny do NATO a stažení aliančních vojáků na linie před rokem 1997.

Ondřej Soukup ale v podcastu připomíná historické okolnosti tehdejšího rozšiřování. Rozhodně to podle něj nebylo z nějaké poťouchlosti nebo snahy Rusko vyprovokovat. Státy Střední Evropy ale s obavami sledovaly krvavý konflikt provázející rozpad Jugoslávie (a přijímaly statisíce tamních uprchlíků). Bylo tedy jasné, že si musejí zajistit svoji strategickou bezpečnost. Varšavská smlouva už tou dobou neexistovala.

„A zjistili jsme, že žádný jiný bezpečnostní mechanismus než Aliance tady prostě nebyla,“ konstatuje.

Podobně řeší svoje budoucí bezpečnostní garance teď i Ukrajina.

Poslechněte si celý podcast Na Východ!, v němž se Josef Pazderka, Ondřej Soukup a Petr Luňák ohlížejí za posledními třemi dekádami vztahů NATO a Ruska, včetně jejich dezinterpretací a mýtů, a vysvětlují i neméně mýtický termín „ani palec na východ“.