Anděl v nebi budování

Skáču dobře, skáču rád, citoval národ jeho proslulý chvástavý výrok. Na tehdejší dobu výpravný film - už v barvě - byl považován vrchností za užitečnou lidovou agitku, v níž hlavní hrdina -pracovitý, důsledný a svědomitý revizor Anděl, v podání Jaroslava Marvana, vyrazí , co vzorný pracovník, do Tater. Příběh je vpodstatě řadou situačních vtipů i vtípků, které rámuje jednoduchý osvědčený scénář prvorepublikových společenských komedií, tentokráte v rouše budování nové společnosti.

Buď bychom museli připomenout, že padesátá leta nebyla dobou úsměvných příběhů ze života tramvajových revizorů a zasloužilých odborářů, kteří odjíždějí čerpat síly na zaslouženou rekraci, aby si jako dříve páni, užívali pohostinství horských letovisek. Byla to doba věznění, stalinských procesů, represí a zásahů do osudů všech lidí, doba, v níž nacistická totalita ustoupila totalitě pod vedením Kremlu a legrace u toho všeho bylo pramálo, pokud se na tu dobu nebudeme dívat jako na Švandrlíkovy Černé barony.

Jan Werich a to je pro ty časy jistě příznačné, natočil Císařova pekaře a Pekařova císaře, golemovskou ságu ve vlídném hejrupáckém pojetí svornosti a Jiří Voskovec, jemuž za oceán ochotné, všudypřítomné duše , donesly, že se jedná o komunistickou propagandu, se svým duchovním dvojčetem Janem Werichem chvíli zklamaně dohadoval, než se věci vyjasnily.

Kdybychom položili tak kontrastní a přísná měřítka na všechny nenáročné komedie, musely bychom zamknout do trezoru i veselohry válečné, které vznikaly v době pokud možno ještě neradostnější a otevírat nekonečné debaty na téma kolaborace české herecké elity, jejíž umělecké kvality málokdo zpochybní.Adina Madlová je autorkou pamětí, které vyšly až nedávno - a jsou - z doslechu - druhem obhajoby filmových hvězd - krásných dívek jako Baarová nebo Mandlová, s mottem - když viníte nás, já vám povím, jak se chovali za války ti ostatní z Barrandova.

Upřímně řečeno, nechce se mi číst si příběhy ze starých časů, kde se divadelní a filmoví hrdinové mění v lidi všech slabostí. Kdo bude házet kamením, jistě zahřímá, že česká herecká garda přešla na konci války z jedné kolaborace do druhé a to plavným skokem, ostatně na vlně celonárodní. Dělníci nebo úředníci nebo četníci nebo hasiči či zmínění revizoři zůstali v anonymitě, ale není důvod nikoho ani omlouvat , ani napadat, pokud bychom se nepokusili o skutečnou studii problému, jemuž se nevyhnou žádné národy v okupaci.Anděl na horách je další postavou našeho vlastního, domácího maloměšťáka k níž se vrací literární i společenská věda současnosti - jako k modelu českého průměrného člověka, který je a jistě bude navěky reprezentován otcem Kondelíkem, počestným měšťanostou, pilířem dnes už dávno zapomenutéh, v zásadě křesťanského, modelu rodiny.Revizor Anděl je v podstatě dobově upravený Kondelík, který teprve postupně s degenerací husákovské normalizace nabývá podoby otce Homolky ve spartakiádním tričku, s lahvovým pivem neustále po ruce a s jeho světem bezútěšné prázdnoty.Miloš Forman už v Láskách jedné plavovlásky, se svým nesentimentálním soucítěním se ztracenci doby, zrežíroval dvě skutečně nesmrtelné scény, v národním i nadnárodním kontextu.

V té první nesnesitelně vlezlá ochranitelka vší ctnosti - matka, strážce domácnosti, prohrabuje kufr nevítané návštěvnice, plavovlásky z beznadějné továrny ve Zruči nad Sázavou a lásky jedné noci, od níž si slibuje více než pražský mladý klavírist a v kufru slídíto za zvuků hymny Kde domov můj z půlnočního rozhlasového vysílání. V té druhé, táž zklamaná, zhrzená a opuštěná plavovláska pláče u klíčové dírky ložnice, kde je nad ní a její nadějí vynášen ortel.

K tomu se začne tiše ozývat nadpozemské Gounaudovo Ave Maria.

Cítím se jako v nebi, říká snoubenka syna revizora Anděla, když je vánice uvězní na jednom z tatranských vrcholů. A navíc je tu se mnou anděl ,dodává odvážně.Ve filmu, tedy v řeči mluvené, nejsou slyšet velká a malá písmena.Autoři filmu byli jistě spokojeni, jak prošli cenzurou s připomínkou, že svět nestvořila revoluční odborová organizace pod vedením soudruha Antonína Zápotockého, což bylo tehdy vydáváno za správný světový názor.

Na konci filmu pro nás dnes zbývá otázka : zda si i ti nejmenší a ve všech dobách bezmocní nezaslouží spíše formanovský soucit než nálepku kolaborantů. Tím pochopitelně nemám na mysli stvůry, které se z konfidentů gestapa měnily v oddané straníky a nejlépe pilné fízly Státní bezpečnosti.Bez soucítění a snahy o pochopení by ostatně nevznikl ani nejslavnější Formanův film Amadeus. Se Salierim, patronem všech průměrných, který jemu podobným, sám sobě i všem, v závěru v chodbě dantovského pekla vídeňského blázince, žehná a odpouští.A tak se jedna z komerčních televizí vydává na cestu zkoumání anatomie lidské duše, což v přívalu výzkumů jiných anatomicky laděných pořadů je svým způsobem jistě nechtěně záslužné.Otázkou je, zda se Marvanův revizor Anděl nedostal do nebe spíše než farář, který s heslem Pacem in Terris, udával zbožné i bezbožníky.Plyne z toho, jako ze všeho, poučení :svět je velice složitý organismus.