Američané se stahují z Iráku

Změna, která začátkem týdne nastala, je však opravdu zásadní. Do budoucna totiž bude platit, že americké patroly budou potřebovat irácký souhlas, a americká přítomnost bude sloužit spíše jen jako jakési záloha, jako zdroj podpory například pomocí vrtulníků, a nebo v podobě instruktorů armády a policie.

Nyní všichni čekají, co se bude dít dál. Teroristé v posledních dnech zesílili své aktivity, snad aby vyvolali dojem, že Američané odcházejí pod jejich tlakem. V pondělí, tedy den definitivního amerického odchodu, zabili teroristé čtyři vojáky. Ještě tragičtější bilanci měly dva pumové útoky, které za sebou nechaly desítky mrtvých Iráčanů. Mnozí obyvatelé Iráku se obávají, že se alespoň zčásti může vrátit období, kdy byl rytmus života ve městech, jako je Bagdád, řízen očekáváními dalších explozí. Vládní úřady jsou však optimistické a mluví o tom, že jsou už připraveny samy zvládnout zajištění irácké bezpečnosti. Dokonce přistoupily k odstraňování mohutných betonových bariér, vlastně umělých zdí, které oddělovaly jednotlivé čtvrtě a znesnadňovaly teroristům provádět velké útoky. Lidé v Bagdádu se tedy sice radují z toho, že se vrací obvyklá podoba jejich města, ale zároveň si nejsou jisté, jestli tento krok není předčasný

Prakticky nikdo nepochybuje o tom, že Američané měli odejít. Lidé na ulicích se radují, v noci je vidět ohňostroje, veřejnost se přišla pobavit na hudební koncert v bagdádské zoo. Skoro to vypadá tak, že ne svržení Saddáma Husajna, ale odchod Američanů je to, co Iráčané považují za nejsvětlejší okamžik posledních desetiletí. Napovídaly by tomu výroky některých tančících mužů na ulici, ale třeba i slova premiéra Málikího. Ten označil, cituji "nedostatečnou svrchovanost a přítomnost cizích vojáků za nejhorší z odkazů po Saddámovi" - konec citátu. Představitel většinových šíitů, kteří pod Saddámem trpěli neobyčejně tvrdou represí, tak vlastně postavil americkou přítomnost na roveň Saddámovu režimu, a o amerických zásluhách na svržení tohoto šíity nenáviděného diktátora se nezmínil. Sám Málikí byl šíitský disident, za Saddáma byl odsouzen k trestu smrti, kterému tak tak unikl. V době americké "okupace" se naopak dostal do nejvyšší exekutivní pozice v zemi. Poněkud jiný dojem dělal proslov prezidenta Talabáního, který ovšem patří ke kurdskému etniku. Ten Američanům poděkoval za svržení diktátora a poznamenal, že Iráčané a Američané pak spolu bojovali proti společnému nepříteli, tedy teroru.

Na rozdílu mezi projevy oba politiků je možné ilustrovat odlišný přístup různých skupin v Iráku vůči americké přítomnosti v zemi. Mnozí arabští sunnité považovali Saddáma za diktátora, ale svého diktátora, a Američané byli v jejich očích agresory. Většinoví arabští šíité vděčí Američanům za svobodu i svou současnou moc. V posledních letech ovšem nabyli velkého sebevědomí, a nemohli se dočkat, až Američané zmizí. Proto dnes hovoří o odčinění "ponížení z roku 1991", čímž míní uzavření příměří mezi tehdejší koaliční armádou a Saddámovým Irákem, podle kterého musel Irák odejít z Kuvajtu a ztratil částečně kontrolu svého vzdušného prostoru. Americkou přítomnost v zemi tito šíité vnímají jako okupaci, a více než sto tisíc mrtvých iráckých civilistů přičítají na vrub americké armádě. Tito lidé ovšem neumírali v naprosté většině americkou rukou, ale při bratrovražedných atentátech, za které Američané nemohli. To, že existuje i jiná možnost, ukazovaly poměry na severu země, v kurdské autonomní oblasti. Právě díky zmíněné dohodě z roku 1991 mohli už za Saddámových dob Kurdové požívat určitou bezpečnost, a po roce 2003, kdy byl Saddám definitivně poražen, vybudovali jakýsi stát ve státě, který se vyznačoval dvěma pozoruhodnými rysy. Zaprvé zde byla jen minimální míra teroru, a tedy logicky i málo lidských obětí politického násilí. Druhým zajímavým rysem je značně proamerické smýšlení iráckých Kurdů, kteří věděli, že za autonomii i bezpečnost vděčí oběma Bushům i Clintonovi. Nyní bude skutečně hlavně na irácké, převážně šíitské vládě, jak situaci bude zvládat. Nikdo, tedy ani irácká ani americká vláda, by se nerada ocitla v situaci, kdy bude americké vojáky nutné znovu povolat zpátky do ulic. Přitom se mluví o tom, že přinejmenším irácká policie není dostatečně vycvičená a disciplinovaná.

Irácká vláda také možná bude dělat problematické kroky, jako je ukončení spolupráce se sunitskými povstalci. Ty se Američanům v minulém roce podařilo získat na svou stranu, s tím, že sunnité, nespokojení s šíitskou nadvládou, budou na výplatní listině. Jde asi o dvě stovky ozbrojených skupin, které však dokázaly natropit velkou paseku, a tak šlo o problematický, ale vlastně velmi rozumný obchod. Vláda v Bagdádu však začala dávat najevo, že už tyto lidi platit nechce. Ještě v letech 2006-7 stál Irák na pokraji občanské války šíitů a sunnitů, a nikde není psáno, že se tato situace nemůže vrátit. Není také vyřešen problém soužití Kurdů a Arabů v Kirkúku na severu země. Tato původně převážně kurdská oblast byla ještě za Saddáma uměle arabizována přistěhováním nového obyvatelstva. Dnes tato - na ropu bohatá - oblast oficiálně nespadá do kurské autonomie, což Kurdové trvale zpochybňují, a do budoucna bude tato otázka zdrojem napětí.

Zmínili jsme se o ropě. Právě v den odchodu Američanů irácká vláda rozdělila dvacetileté koncese na zhruba třetinu iráckých zásob, částečně právě v Kirkúku - šlo nepochybně o jednu z vůbec největších transakcí v dějinách petrolejářského průmyslu. Vítězem se stalo britsko-čínské konsorcium, zatímco americko-malajské sdružení firem Exxon a Petronas ostrouhalo. To zajímavě kontrastuje se spekulacemi, přítomnými v iráckých i českých médiích, že Američané okupují Irák kvůli jeho ropným zásobám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .