Aliance se vrací k ruskému stolu

Pro pozornějšího čtenáře zpráv nebylo úterní oznámení tak velkým překvapením. Již na nedávném summitu Evropská unie - Rusko v Nice byl francouzský prezident vůči svému hostu z Moskvy natolik vstřícný, že bylo zřejmé, že se přinejmenším na naší straně Atlantiku nálada mění. A když vůli k obratu naznačil i Londýn, bylo zřejmé, že další kroky budou následovat, protože o vstřícnosti Německa není pochyb již delší dobu.

Znamená snad úterní posun, že se ke třem evropským mocnostem přidaly nakonec i Spojené státy, kde se už pomalu chystá k lednovému prezidentskému stěhování v Bílém domě? Aktuální konstelace jistě sehrála svou roli, ale v pozadí bude možná ještě jiná úvaha.

Moskva již delší dobu, ať už za ni mluví prezident Medveděv nebo jeho nominální podřízený Putin, při každé možné příležitosti melduje, že jejím nejdůležitějším cílem je uzavřít se Západem novou široce pojatou bezpečnostní dohodu, která by nahradila dosud stále platný Závěrečný akt z Helsinek podepsaný ještě za studené války v roce 1975. Tento nápad opakovaně narážel na chladné reakce. Nyní se však zdá, že Západ dospěl k názoru, že nebude od věci vyzkoušet, co za vytrvalou ruskou snahou vlastně vězí.

Na jednu z prvních otázek, které mohou při jednání s Ruskem padnout, odpověděl generální tajemník NATO naštěstí ihned: "Není tu ani zlomek naděje, že by se mohlo diskutovat o existenci aliance." Je totiž zřejmé, že Moskva chce na jednom z předních míst debatovat právě o NATO, protože alianci vytrvale označuje za pozůstatek studené války.

Za tímto argumentem se nejspíše skrývá vědomí vlastní slabosti. Rusku se totiž nepodařilo dát dohromady svazek vzájemně si nekonkurujících zemí, které navíc sdílejí společné hodnoty, jako je vnitřní demokratické uspořádání a fungující tržní ekonomika, tedy něco alespoň vzdáleně srovnatelného s NATO nebo s Evropskou unií. Jinak řečeno, spojeneckým svazkům Moskvy schází ona "měkká síla", kterou neurčuje počet vojsk, ale schopnost přitahovat ostatní vlastním příkladem společného prostoru bezpečnosti a prosperity.

Cílem ruského pokusu prosadit nové bezpečnostní uspořádání však není pouze NATO. Paradoxně je jím i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejíž vznik chápal tehdejší Sovětský svaz mimo jiné, ale možná, že především jako dohodu o rozdělení sfér vlivu tak, jak se ustavily během studené války. Jak se později ukázalo, tato dohoda měla z pohledu Moskvy dvě slabiny.

Tou první byl takzvaný třetí helsinský koš neboli ten článek Závěrečného aktu, který připouštěl, že i v částech Evropy ovládaných komunisty je možno kontrolovat stav dodržování lidských práv. Podpisy Brežněva a Husáka v Helsinkách tak daly obhájcům lidských práv argument, na jehož základě mohla vzniknout například Charta 77. Kontrola lidských práv není Moskvě po chuti ani dnes.

Druhá slabina se vyjevila později, když se do čela Komunistické strany Sovětského svazu dostal Michail Gorbačov, který dal najevo, že například vláda, kterou nastolily v Československu po srpnu 1968 sovětské tanky, se napříště na tyto tanky nemůže spolehnout. Namísto rozdělení sfér moci tu najednou byl prostor, aby své názory dali najevo občané. Otevřely se dveře pro pověstný "rok změn" 1989 a než se v Moskvě vzpamatovali, v Praze, Varšavě a dalších metropolích se objevilo přání vstoupit do Evropské unie a do NATO.

Když se podobné přání začalo ozývat například i z Kyjeva, nevládl už v Moskvě Boris Jelcin, pro kterého byla Gorbačovova perestrojka málo, ale Vladimir Putin. On i jeho nástupce Dmitrij Medveděv nabízejí nyní Západu nové dělení sfér vlivu. Generální tajemník NATO to při diskusích s ruským velvyslancem nebude mít vůbec snadné. A co střední Evropa? Ta by měla být ve střehu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .