Alexandr Solženicyn: Trkalo se tele s dubem

Alexandr Solženicyn je vydal ihned po svém vypovězení z vlasti, roku 1974. Jejich úvodní část byla však napsána již několik let předtím, zjara roku 1967. Kromě této části obsahuje kniha v posledním vydání ještě několik tzv. Dodatků z let 1967-1975.

Z téměř 600stránkového svazku mohl Václav Daněk pro deset půlhodinek rozhlasového vysílání vybrat jen zlomek. Soustředil se především na první třetinu knihy – počátek 60. let, období kolem XXII. sjezdu KSSS a dočasného politického „tání“ za Chruščovovy éry; právě v té době došlo k vydání Solženicynovy slavné novely Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. Solženicyn s dokumentární přesností popisuje, jak k tomu došlo a co následovalo potom.

Výraznou postavou jeho memoárů je šéfredaktor Nového miru básník Alexandr Tvardovskij; peripetie jejich složitého pracovně-přátelského vztahu jsou výmluvným svědectvím doby. Atmosféru schůzí a monstrózních setkání nejvyšších stranických činitelů se spisovateli dokládá Solženicyn podrobnými stenografickými záznamy. Závěrečná část rozhlasové četby pak popisuje, jak byl Alexandr Solženicyn v roce 1974 vypovězen z vlasti.

České vydání Solženicynových memoárů pod poněkud zavádějícím názvem Autobigrafie (Academia, 2001, překlad Ludmila Dušková) vzbudilo řadu ohlasů, dlužno říci, že většinou pro Solženicyna nelichotivých. Vytýká se mu jeho mesianismus, neúměrné literární ambice, přeceňování významu vlastní osobnosti. O jeho představách, jak reformovat Rusko po pádu komunismu, se hovoří s neskrývaným despektem…

Nelítostným kritikům jako by se vytratilo z paměti, že bývalý mukl Solženicyn skutečně dokázal to, co si kdysi tajně předsevzal: podstatně zasáhnout do osudu své země. Jeho odvážné svědectví o poměrech v sovětských koncentrácích zahájilo novou etapu nejen v ruských, ale i světových dějinách. Vytrvalé trkání tvrdohlavého telete přece jen dokázalo pohnout příslovečným dubem.