Alexandr Mitrofanov: Spříznění nesvobodou

21. srpen 2014

Byla by to obvyklá výměna názorů na sociální síti. Jenže probíhala v předvečer 21. srpna. Na jedné straně se prezentoval představitel opatrného českého myšlení, který tvrdil, že chce mír v Evropě a proto věří Putinovi.

Na straně druhé vystupovali lidé, kteří právě při vzpomínce na to, co se odehrálo 21. srpna 1968 a v letech následujících, nebyli s to pochopit, jak po tom všem může někdo v Česku fandit novým pokusům Ruska o imperiální vliv v Evropě.

V tomto sporu je mnoho matoucích prvků. Občas zazní, že nejaktivnější v podpoře Putinových kroků jsou v Česku především lidé, kteří jsou v KSČM nebo kdysi byli členy KSČ. Jenže ačkoli se množiny bývalých a současných komunistů a Putinových podporovatelů ve značné míře překrývají, není toto vysvětlení vyčerpávající.

Další falešnou stopou je míchání tohoto názorového střetu a soutěžení mezi pravicí a levicí. Na drsném asociálním systému Putinova Ruska není levicového vůbec nic. Tento ideologický aspekt neotevírají ani členové KSČM. Vědí, že by neobstáli.

Pomlčí proto také o tom, že jejich soudruzi z Komunistické strany Ruské federace čile spolupracují s pravoslavnou církví a předseda Zjuganov byl vyznamenán církevním řádem. Anebo že právě ruští komunisté navrhli zákon o státním zajištění procesu zřizování rodových panství.

Čtěte také

Co tedy vede české občany k tomu, aby se zapojovali do dominantního ruského proudu, který se okatě vymezuje proti liberální demokracii, proti právům jednotlivce a proti jeho svobodám?

Sherlock Holmes by řekl: Jak prosté, milý Watsone! Odpověď je ukryta v samotné otázce. Protože nesnášejí liberální demokracii, neuznávají práva jednotlivce jako základ systému a v jeho svobodách vidí ohrožení řádu a pořádku.

To není charakterová vada, jde o příslušnost k jinému civilizačnímu druhu. Ten dnes v Rusku agresivně odmítá platnost opačného konceptu, na kterém je založeno euroatlantické společenství. Kdybychom chtěli rozvíjet teoretickou rovinu problému, museli bychom mluvit o ideologii euroasijství, která se sama prohlašuje za protiklad a popření liberální demokracie.

Mapa Ruska

Teoretické úvahy však bývají příliš komplikované. Lid je zpravidla, pokud popisují pro něj opravdu důležité jevy, zhustí do stručných rčení. Takto výstižná definice systému v Rusku existuje a je platná odpradávna. Zní následovně: Ja načalnik, ty durak; ty načalnik, ja durak.

Jistěže nemůže posloužit jako univerzální klíč k chování putinofilů, ale na jejich dvě základní skupiny se vztáhnout dá. Jsou tu čekatelé na funkce lokálních načalniků v případě, že Rusko vyhraje svůj boj se Západem a bude opět, jako po invazi v roce 1968, diktovat svou vůli českým místodržícím.

Čtěte také

A pak jsou tu lidé, kteří ze všeho nejvíce chtějí, aby je všichni nechali na pokoji. A aby jim Velký načalnik řekl, kdo je nepřítel, co je třeba dělat a co konkrétně oni dostanou za to, že ho bezvýhradně podpoří.

Čekatelé na obě role si sebe ani jiných jako osobností neváží. Svoboda je pro ně chiméra. Jistoty jsou naopak vším a ty hledají v pevné ruce.

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.