Alexandr Mitrofanov: Nudný přepych svobody projevu

15. leden 2016

Jednou z pouček západní žurnalistiky je, že když pes pokouše člověka, není to zpráva. Zpráva je, když člověk pokouše psa. Jak to potom vypadá dovedeno ad absurdum, vidíme v bulvárních médiích.

V konzumní společnosti jsou pak tímto přístupem zasaženy další oblasti života. Věci, na které si konzument zvykl, i kdyby to byly věci dobré, jdou mimo jeho pozornost, protože je považuje za nudné. Jedné takové nudné věci věnuji dnešní úvahu.

Reportéři bez hranic vydali koncem loňského roku pravidelnou zprávu o stavu svobody slova ve světě (https://index.rsf.org/#!/index-details). Jak jsou na tom evropské země, s nimiž sdílíme označení postkomunistické a které jsou také členy EU?

V seznamu je 180 států. Bulharsko je na 106. místě, Maďarsko na 65., Chorvatsko na 58., Rumunsko na 52. Na 35. příčce je Slovinsko, jako 31. se umístila Litva, na 28. místě je Lotyšsko, na 18. Polsko (to se ovšem hodnotilo před nástupem vlády řízené zpovzdálí Jarosławem Kaczyńským). Slovensko je čtrnácté, Estonsko desáté a tím se stalo nejúspěšnější z bývalých států sovětského bloku.

Čtěte také

Jako zemi s druhou nejvyšší mírou svobody projevu mezi postkomunistickými členy EU vyhodnotili Reportéři bez hranic za rok 2015 Českou republiku. O pouhou jednu příčku před námi je Německo. Česko nechalo za sebou mimo jiné Belgii, Lucembursko, Švýcarsko, Island, Španělsko, Velkou Británii, Francii, Itálii, ale také Spojené státy americké.

To je výborná ilustrace k často slýchaným nářkům na stav naší společnosti čtvrt století po změně režimu. Má-li lidská komunita jakékoli velikosti mít šanci na svobodný vývoj, nesmí připustit zablokování cest, kterými do ní a zejména v jejím vnitřním okruhu proudí informace.

Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR

To je podmínka postupu odpovídajícího reálným poměrům sil ve společnosti bez zkreslování v zájmu jednoho, dvou, nebo několika silných hráčů, v jejichž rukou je momentálně moc či peníze. Anebo, jako v případě Andreje Babiše, obojí – a navíc přidružená média.

Zároveň není mezi námi nouze o lidi, kteří stále častěji hlasitě žádají omezení svobody projevu, respektive násilné zavedení prvků, které patří k jinému společenskému uspořádání. Například ve volání senátora Jana Veleby po tom, aby přinejmenším Česká televize byla povinna upřednostňovat agendu prezidenta republiky, je rozeznatelná retrográdní touha vazalova.

Čtěte také

Obecně lze předpokládat, že kdyby kdokoli z těch, kteří volají po omezení svobody projevu s očima až vypoulenýma, ty oči na chvíli přivřeli, zahlédli bychom na jejich víčkách vytetovaný srp s kladivem anebo hákový kříž.

Jak je premiantství v oblasti svobody projevu pomíjívé, ukazuje právě polský příklad. Po tom, co se tam děje nyní, nemůže být pochyb, že v dalším žebříčku Reportérů bez hranic klesne země o velké množství příček. Také Maďarsko již dříve předvedlo, že sklouznout po šikmé ploše je snadné, je-li společnost latentně nakažena netolerancí.

My si stále přepychu těchto svobod plně užíváme. Dnešní úvaha možná byla nudná. Ale zaplať bůh za tu nudu.

Autor je komentátorem deníku Právo.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.