Albáncům nařizuje pohostinnost starodávný zvyk, uprchlíky proto neodmítají
Dnes, kdy se před uprchlíky na celém světě uzavírají hranice, se zdá, že bychom si měli vzít příklad z albánské záliby v pohostinnosti.
Na serveru BBC to píše Quinn Hargitai.
Nevila Muka, žena z městečka Berat v Albánii, mu vyprávěla o tom, jak to vypadalo za kosovské krize v devadesátých letech: „Uprchlické tábory pro Kosovany byly po celé zemi. Albánské rodiny se do táborů vydávaly, aby si tam našly rodinu uprchlíků a vzaly si ji domů. Nebyli to jejich příbuzní ani přátelé, byli to cizí lidé, ale Albánci si je brali k sobě, živili je, oblékali a chovali se k nim, jako by to byli členové rodiny.“
Z Kosova do Albánie tehdy kvůli řádění srbských ozbrojených sil odešlo více než 500 tisíc uprchlíků. A Muka pokračuje: „Moje babička si taky vzala jednu rodinu. Já jsem byla malá, pamatuju si, že jsem si hodně hrála s jejich dětmi. Vzpomínám si, že výborně pekli, dělali ten nejlepší chleba, co jsem kdy ochutnala,“ vypráví Muka.
Na otázku novináře BBC, jestli to někdy nepřinášelo i obtíže, Muka odpověděla: „Pro nás ne, nebyl to problém. Ale hodně rodin to mělo těžké, lidé často neměli peníze, aby Kosovany podporovali. Mnoho lidí se kvůli tomu zadlužilo, ale nikdy by nikoho neodmítli.“
Dřív než majiteli patří dům Bohu a hostu
Když má Muka říct, proč to Albánci dělali, jen pokrčí rameny. „Je to albánský zvyk. Říká se mu besa.“ Muka novináři Hargitaiovi vysvětlila, že pro Albánce je besa něco jako zákon. Nařizuje jim, aby byli pohostinní. Je to velice jednoduché. Když za vámi přijde někdo, kdo potřebuje pomoc, necháte ho u sebe bydlet.
Reportér se chtěl o významu slova besa dozvědět víc. Proto se obrátil na svého známého, studenta Orgesta Beqiriho, velkého nadšence do historie. Ten mu vysvětlil, že pojem besa pochází z dávných dějin. Je součástí Kanunu Lekë Dukagjini, souboru nepsaných právních norem, obyčejů a zvyků z 15. století.
Kanun ve středověku platil v severní Albánii. Všeobecně se má za to, že pojem besa pochází z Kanunu, hodně lidí ale tvrdí, že zvyk besa je mnohem starší kmenovou tradicí. „V Kanunu stojí staré přísloví,“ řekl Hargitaiovi Beqiri.
„‚Dřív než majiteli patří dům Bohu a hostu.' Je to silná tradice. Když byl za starých časů někdo na cestách nebo hledal útočiště, stačilo zabušit na dveře prvního domu, který našel, zvolat: ‚Pane domu, chceš hosty?' a majitel ho pak musel přijmout.“
„Kanun říká, že pán domu má mít v kteroukoliv denní i noční dobu připravenou volnou postel, kdyby neočekávaně dorazil host,“ pokračoval Beqiri. Na otázku, zda je tedy přijímání hostů povinnost, Beqiri odpověděl:
„Ne tak úplně. Ano, je to povinnost, ale upřímně řečeno, většina Albánců má z hostů opravdu radost. Je to pro ně důvod k hrdosti. Slyšel jsem příběh o městě na severu Albánie, kde se místní vzbouřili, když tam měli postavit hotel. Šli na radnici a začali si stěžovat: kdokoliv prý bude hledat místo na přespání, může prostě přijít k nim a zaklepat na dveře.“
Útočiště Židů i uprchlíků z Blízkého východu
I když některá přísná nařízení besy ztratila s časem na síle, smysl pro povinnost a pro pohostinnost je v Albánii stále živý. Kosovská válka byla sice největší krizí, se kterou se země musela vyrovnat, nebyla ale první ani poslední.
Ačkoliv se to málo ví, Albánie byla jedinou z evropských válčících zemí, která měla na konci druhé světové války větší židovskou populaci než na začátku.
Kromě toho, že Albánci zachránili Židy, kteří v zemi už žili, přijali také 2000 uprchlíků z okolních zemí. I přes nátlak italských fašistů a německých okupantů Albánci odmítli své hosty vydat. To by totiž znamenalo nejen velkou ostudu, ale pán domu by měl navíc povinnost „očistit svou krev“, tedy pomstít se.
Nedávno se besa zase uplatnila, když Albánci mohli poskytnout své pohostinství příchozím z Blízkého východu. V zemi žijí stovky iráckých uprchlíků, kteří opustili svou válkou zmítanou zemi. Albánie nabídla útočiště i Syřanům.
Albánský premiér Edi Rama v jednom rozhovoru řekl, že pokud Albánie, která nemá ani tři miliony obyvatel, mohla přijmout půl milionu uprchlíků z Kosova, je to důkaz, že celá Evropská unie může udělat mnohem víc.
I přes tyto hrdinské okamžiky se ve světě o Albáncích a jejich obyčejích moc neví. Malá a chudá balkánská země si mezinárodní pozornost získá jen málokdy, končí reportáž BBC.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
