Akt spravedlnosti ale také akt voluntarismu

A že Spojené národy a Rada bezpečnosti se po desetiletích vlastní zbytečnosti stávají mezinárodní autoritou. Přesně tou autoritou, kterou globalizovaný svět tolik potřebuje od okamžiku, kdy vše, co se na něm děje, přestalo být podřízeno konfrontaci dvou supervelmocí, dvou antagonických bloků.

Dnes jsou Spojené národy a Rada bezpečnosti opět odsouzeny k roli pouhého diskusního fóra. Nejsou schopny plnit své nejpodstatnější poslání, kterým je podle mne vynucování respektu států k mezinárodnímu právu v zájmu míru.

Na Balkáně vydržela autorita OSN a Rady bezpečnosti jen o málo déle než na Blízkém východě, kde v r. 2003 nečekaly Spojené státy na mandát Rady bezpečnosti a zahájily irácké tažení.

Teď, o pět let později, nečekalo Kosovo na mandát Rady bezpečnosti k vyhlášení nezávislosti na Bělehradu. A nečekaly na něj ani Spojené státy ani většina členských zemí Evropské unie, když jde teď o diplomatické uznání nového státu. Ten sice zůstane i nadále pod mezinárodním dohledem, ale už ne pod dohledem světové autority, tedy Spojených národů. Bude pod dohledem Evropské unie a NATO.

V dnešním (pátečním) vydání Financial Times píše známý komentátor Philips Stephens: Kosovo mohlo aspirovat na vlastní stát jen díky mimořádné kapacitě Evropské unie poskytnout pomoc i těm nejmenším. Připodotknu k tomu, že tato kapacita kombinovaná s odpovědností za Kosovo, za jeho životaschopnost, se asi pro Evropskou unii na dlouho stane velkou zátěží.

Ocituji ještě - ve stručném znění - kousek jiného komentáře, který vyšel v pondělním vydání německého Die Welt: "Uznání Kosova je ranou Evropské unii. Ty státy, které spěchají s uznáním nezávislého Kosova riskují podobné štěpení, jaké už Unie prodělala v případě irácké války. Jenže tentokrát jde o něco, co se odehrává přímo na evropské půdě. Následky této hloupé ukvapenosti na sebe nenechají čekat." Tolik komentář ve čtvrtečním Die Welt.

Spíš než jako hloupá ukvapenost se podle mne dá souhlas většiny členských zemí s jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova kvalifikovat jako akt voluntarismu. Tím módním cizím slovem se označuje uplatnění vlastní vůle bez ohledu na nepříznivé okolnosti, nebo bez ohledu na zavedená pravidla. V tomto případě bez ohledu na pravidlo, které je součástí mezinárodního práva a stanoví nedotknutelnost státních hranic.

Zarazilo mě, přiznávám, že z těch států Evropské unie, které se zatím nerozhodly uznat nezávislé Kosovo, jen jeden, Španělsko, uvedl jako hlavní důvod právě porušení mezinárodního práva. Jiným stačilo to, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova se může stát precedentem, kterým by jejich vlastní menšiny mohly ospravedlnit svou snahu o odtržení.

V České republice se vyvinula pozoruhodná situace. Vláda říká, že Kosovo uzná, teprve až tento diplomatický akt provede většina členských zemí Evropské unie a až bude zřejmé, že kosovský stát seriózně plní, co se od něho očekává. Odůvodnit vlastní váhání čekáním na to, co udělají ostatní země Unie, to není právě dobrý důkaz suverénního chování v zahraniční politice, na kterém si přece nejsilnější strana české vlády vůči Evropské unii tak zakládá.

Mnohem větší úcty jsou v tomto případě hodny postoje prezidenta republiky. Ten říká otevřeně, že nebyl příznivcem tohoto kroku (tedy jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova), že se věc měla řešit formou dohody. Mimochodem také poznamenává, že do toho Kosovany dotlačila a doporučovala jim to spousta zemí, takže oni cití podporu mezinárodní komunity. Já to za moc rozumné nepovažuji - uzavírá Václav Klaus, a ještě připomíná, že je to první takové rozhodnutí o hranicích státu od druhé světové války, a že tento krok může způsobit dominový efekt.

Chtěl bych k tomu dodat, jestli smím, že dominový efekt může změna srbské hranice učiněná proti vůli Srbska vyvolat právě proto, že skoro nikdo z těch, kteří nesouhlasí, a vlastně skoro nikdo v celém euroatlantickém společenství - myslím teď vlády - se nedovolává mezinárodního práva, nevyzývá k jeho respektování. Skoro pro nikoho není prvořadým imperativem "vyšší princip"! Považuju to za politováníhodné. Mimo jiné také proto, že to dává, či přímo nabízí Kremlu možnost, aby se ve prospěch Srbska sám v této chvíli mezinárodního práva dovolával a aby je pak někdy později ve svůj vlastní prospěch s poukazem na kosovský precedent porušil. Bůhví, koho to potom bude bolet nejvíc.

I když to v právě zahájeném století zní donquijotsky, musím to říct: Jsem přesvědčen, že pro evropské národy spočívá jediná, i když chatrná záruka bezpečnosti a klidu, v tom, že mezinárodní právo bude respektováno, pěstováno jako norma a v případě nutnosti vynucováno. Prohlášení nezávislosti Kosova a jeho uznání je nepochybně krokem, který zjednává spravedlnost těžce ublížené etnické menšině - to podtrhuji - , ale je to akt voluntarismu, který v sobě nese zárodky budoucích rizik. Vždyť to známe z vlastní historie!

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .