Agentománie v české politice

Údajný odposlech se měl týkat poslanců ODS Tlustého, Klase a poslankyně Horníkové. Předseda poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý prý ve své hlasové schránce nalezl část svého rozhovoru ve své poslanecké kanceláři. Totéž se prý stalo dalším poslancům. Zástupci mobilního operátora okamžitě podezření z odposlechu zpochybnili a nabídli prozaičtější vysvětlení. Poslanci si omylem nahráli do své hlasové schránky svůj hovor sami. Poslanec Tlustý se ohradil a slíbil společnosti, provozující mobilní telefonní síť, zažalovat.

Zda-li tak už skutečně učinil nebo ne, není v tuto chvíli zcela jasné. Středeční tisk uvádí pouze Tlustého vyjádření, že vše je v rukou právníků, zatímco zástupci mobilního operátora uvedli, že zatím nemají o nějaké žalobě informace. Těžko je také říci, zač by chtěl Tlustý žalovat a co by chtěl vysoudit.

Poslanec Tlustý asi chce tedy jen dostát svým slovům, pokud by nechtěl vypadat jako člověk, který neovládá základní úkony při manipulaci s moderním telefonem. Každý, kdo tento přístroj vlastní, což je podle údajů mobilních operátorů už skoro každý třetí občan České republiky, přitom ví, že omylem stisknout neuzamknutou klávesnici je velmi jednoduché.

Zrovna tento týden mi zazvonil mobilní telefon a když jsem hovor přijal, odposlouchával jsem chvíli hovor bývalého kolegy, který omylem stisknul klávesu s mým číslem a všiml si toho teprve tehdy, když z telefonu zaslechl mé zastřené volání haló. Podobným způsobem jsem před časem nechtěně odposlechl část hovoru mého kolegy novináře, který, když jsem mu to pak sdělil, podezíral mě okamžitě ze styku s tajnými službami, a obávám se, že stín podezření na mě leží podnes. Přitom nešlo o nic jiného, než o neopatrnou manipulaci s telefonem.

Všechno nasvědčuje tomu, že v případě poslance Tlustého a dalších jde o totéž a případná žaloba na operátora nemůže dopadnout jinak, než do ztracena. Tím spíše, že poslancovým podezřením se, nejprve docela vážně, zabývali na Ministerstvu vnitra a došlo se k závěru, že k žádnému odposlechu nedošlo.

Přesto si můžeme z aféry odnést několik ponaučení, jak se říká v bajkách. Především, že česká politika je už standardní politikou v tom smyslu, že se tam užívají metody špinavé nebo k jejich užití není nikdy daleko. Prozradil to totiž veřejnosti svou aférou, i když trochu mimoděk, právě poslanec Tlustý. Kdyby totiž odposlouchávání jako metoda politického boje bylo v české politice zcela něco nepředstavitelného, poslanec by nad takovou banalitou, jako je část rozhovoru z poslanecké kanceláře v hlasové schránce mávl rukou a řekl si, že prostě omylem zmáčkl špatné tlačítko. Ale protože to zase asi tak nepředstavitelné není, jeho první reakce byla, že byl odposloucháván.

Za druhé si můžeme zlomyslně myslet, že hysterická poslancova reakce na technický problém vyplývá taktéž z toho, že ve poslanecké kanceláři řeší věci, které by stály někomu za to se je dozvědět i za cenu ilegálního odposlechu. Co to asi mohou býti za věci? Obyčejný občan by si myslel, že poslanec ve své kanceláři se věnuje záležitostem svého volebního obvodu, tedy věcem veřejným, které nemusí před nikým tajit. A pokud jsou poslancovy věci věcmi veřejnými, kdo by tedy musel instalovat odposlech, aby se dozvěděl to, co se může dozvědět na každé schůzi se svým poslancem prostým dotazem. Stálo by snad za to dávat někam takzvanou štěnici, jak se odposlechu říká, aby bylo zřejmé, že poslanec otevřeně a věcně diskutuje se svými voliči, jak má hlasovat při rozpočtu nebo při volbě prezidenta? Nebo snad poslanec naznačuje, že ve své kanceláři řeší něco, o čem běžně se svými voliči nehovoří?

A za třetí - když se poučíme z historie, čeští politikové vždy volali na pomoc podezření ze spiknutí tajných služeb a tajných odposlechů, když chtěli odpoutat pozornost od něčeho jiného. Chtěli něco zatajit nebo naopak někomu jinému zatopit. Tak například Miloš Zeman, když byl ještě šéfem opozice, naletěl komusi, když vydával obsah jakéhosi podezřelého kufříku jako důkaz, že v České republice vzniká policejní stát. přitom šlo o padělky. A falešný doktor Kalvoda, když ještě předsedal vládní straně, sdělil zase veřejnosti, že má indicie, které zakládají vážná podezření, že tajné služby špiclují jeho stranu. Pak se ukázalo, že ve financování strany jsou tak nezvyklé operace, že zájem nikoliv tajných, ale bezpečnostních složek by byl zcela na místě.

Zda-li je Tlustého případ případem podobným, to je těžké říci. Spíše se to říci vůbec nedá. Ale určité podobnosti agentománií v české politice zde jsou. Zůstaňme tedy raději u těch poučení.