Afrika miluje mobily

Ve vyschlé hornaté krajině, téměř 40 kilometrů po prašné silnici od nejbližšího města, musí šestatřicetiletá Jihoafričanka Bekowe provádět i ty nejjednodušší úkoly tím nejsložitějším způsobem. Nanosit vodu z řeky zabere čtyři hodiny denně. Pak je třeba uvařit, nasbírat větvičky na otop, hlídat oheň. Ke svícení se používají svíčky. Děti to mají do školy tři hodiny. Ale když chce Bekowe mluvit se svým manželem, který pracuje ve 400 kilometrů vzdálené ocelárně v Johannesburgu, udělá to, co by udělala většina obyvatel západních zemí. Vytáhne mobilní telefon.

Lidé jako Bekowe učinili z Afriky nejrychleji se rozrůstající trh s mobilními telefony na světě. Od roku 1999 do roku 2004 počet uživatelů mobilních telefonů stoupl ze 7,5 milionu na 77 milionů, což představuje průměrný roční nárůst o 58 procent. Jihoafrická republika jako nejbohatší stát kontinentu se na tomto trendu podílí jednou pětinou. Druhý nejrychleji se rozmáhající trh světa - Asie - zaznamenal v tomto období nárůst "pouhých" 34 procent.

"Je to nutnost," podotýká Bekowe, když se na chvilku zastaví nad praním prádla v umělohmotném kbelíku a vyloví modrý přístroj známé značky z kapsy květované zástěry. "Kredit na volání už pravidelně zařazuji do nákupního seznamu," říká. Měsíčně provolá asi pět minut, což ji vyjde na necelé dva dolary.

Afričané se nikdy do telefonování příliš nehrnuli; dokonce i Mongolové mají dvojnásobek pevných linek na osobu. A vzhledem k tomu, že většina Afričanů žije za dva dolary na den nebo si musí vystačit s ještě menší částkou, předpokládalo se, že se nevyplatí investovat do mobilních sítí mimo nejbohatší města kontinentu. Když však africké státy začaly v polovině 90. let privatizovat telefonní monopolní společnosti a konkurenční operátoři zahájili prodej menších, levnějších jednotek, telefonní trh explodoval. Použité přístroje jsou v Jihoafrické republice k dostání za 50 dolarů i levněji, což si mohl ze svých skromných úspor dovolit i manžel Bekowe.

Ukázalo se, že Afričané telefony příliš nepoužívali, protože k tomu neměli příležitost. Nyní používá mobilní telefon každý jedenáctý obyvatel Afriky. V Nigérii byla poptávka dokonce tak velká, že na přelomu roku 2002 a 2003 byli operátoři nuceni pozastavit prodej SIM karet, než posílili síť.

Vesničané ve dvou provinciích v konžské džungli dokonce tolik toužili po telefonních službách, že si postavili přístřešky v korunách stromů 15 metrů nad zemí, aby zachytili signál ze vzdálených stožárů. "Jeden muž ho tady provozuje jako placený veřejný telefon," říká Gilbert Nkuli, představitel konžské pobočky firmy Vodacom, která patří k největším africkým mobilním operátorům. Ti, kteří si chtějí vylézt na jeho plošinu na stromě a použít jeho telefon, mu za to platí.

Ačkoli 60 procent Afričanů zůstává nadále mimo dosah signálu, je nová technologie pro mnohé společenským a hospodářským darem z nebes. Jedna ze služeb umožňuje kupříkladu stovce rolníků ze severovýchodu Jihoafrické republiky informovat se o cenách plodin na hlavních trzích země, čímž se mohou řídit při jednání s prostředníky.

Zdravotníci z jihovýchodu na venkově zase přivolávají prostřednictvím mobilu z odlehlých klinik sanitky. Jedna žena žijící u řeky Kongo, která ani neumí napsat své příjmení, je dohodnuta se zákazníky, že jí mají zavolat na mobil, když budou chtít koupit čerstvé ryby. "Nemá elektřinu - nemůže dát ryby na mrazák," vysvětluje Nkuli z Vodacomu. Proto je má živé na vlasci v řece, dokud jí někdo nezatelefonuje. Pak je vytáhne a připraví k prodeji.

Jednapadesátiletý William Pedro, který má zahradnictví v chudinském městečku poblíž jihoafrického pobřežního letoviska George, se osm let marně snažil přilákat zákazníky. Podnikání se rozběhlo až před dvěma roky, když si pořídil mobilní telefon. Běloši se bojí do tohoto městečka jezdit kupovat jeho rostliny. Nyní mu ale mohou zavolat a on jim objednané zboží týž den zaveze.

Jeden problém nicméně přetrvává i ve věku mobilních technologií. Jak si africká rodina v chatrči osvětlené svíčkou přístroj dobije? Častým řešením bývá autobaterie vlastněná člověkem, který přitom nemá nejmenší naději koupit si auto. Paní Nseleová ji má doma a pravidelně ji vozí 30 kilometrů do nejbližšího města k dobití u benzinové pumpy. Za 80 centů ji pak pronajímá sousedům k dobití telefonů. Týdně prý má minimálně pět zákazníků. To je spousta lidí... Prý až moc.

Podle internetových stránek deníku International Herald Tribune.