Adam Drda: O rodině Kořínkově - a odškodňování vůbec

Kořínkovi si prý navíc soustavně stěžovali na úřadech na svou špatnou bytovou situaci. Jako rodina se čtyřmi dětmi si stěžovali nepochybně právem. Stát tu situaci vyřešil: sebral jim všechny děti a nastrkal je do děcáků. Argumentovalo se tehdy tím, že děti byly hladové - jestli je to pravda nebo to byl účelový výmysl se už nedá stoprocentně zjistit, rozhodně to není a ani podle tehdejších zákonů nebyl důvod k okamžité likvidaci rodiny. Podle dostupných informací šlo o hrubou normalizační šikanu, o snahu zbavit se problémů zničením těch, kdo nechtěli "přijmout podmínky". Kořínkovi nebyli veřejně známi a tak se s nimi dalo bez obav zatočit. Nerozhodla o tom ani vláda, ani vedení KSČ, nýbrž řadoví byrokraté z nejnižších pater, lidé, o které se režim opíral a které si pěstoval.

Soudy demokratického státu případ projednávaly sedmnáct let. Karel a Jindřiška už zemřeli. Konečný verdikt zní: odškodnění dětem (nijak vysoké, něco přes sto tisíc pro každého potomka) a omluva ministerstva spravedlnosti jménem státu. Je to dobrý rozsudek?

Když se člověk dívá jen na tu jednotlivou kauzu, pak rozhodně ano: děti Kořínkových si vytrpěly svoje, soudce navíc projevil neběžnou odvahu. Ale pak je tu druhý pohled, pohled na celek, jehož je případ součástí, tedy na předlistopadový režim a různé polistopadové finanční kompenzace. A tady je třeba konstatovat, že verdikt je diskutabilní - kdyby se česká justice chtěla držet jeho ducha, pak musí odškodnit desítky tisíc lidí, a posoudit veškeré příkoří, které jim komunisté způsobili. Což je z mnoha důvodů naprosto nemožné.

Nedostatečnost finančních náhrad můžeme ilustrovat na mnoha případech. Třeba: odškodnění pro ty, které aparát KSČ pronásledoval, se většinou odvíjí od pobytu ve vězení a od doby, kterou tam ten který člověk prožil. Už to není spravedlivé: nedávno jsme s kolegy zpracovávali případ politické vězenkyně, která byla za mřížemi "jen" dva roky - měla v té době malé dítě, a zážitky s estébáky během vyšetřování i dvouleté odloučení nenávratně poznamenaly vztah mezi matkou a dítětem. Je její utrpení menší než utrpení řadového mukla, který prožil třeba osm let na jáchymovsku?

Kdo to posoudí? A kdo má právo říct, že té paní náleží méně peněz? A co její dítě, které prodělalo na vyšetřovně v Bartolomějské ulici, kde ho estébáci zavřeli na několik hodin do jakéhosi kamrlíku, největší otřes svého života? Dostane dnes taky odškodné?

A co děti kulaků nebo třeba převaděčů přes hranice, šikanované učiteli, různými partajníky, oddělované od rodičů a snášející všechny mizérie, které na ně režim uvalil? Kolik jich bylo odškodněno? A děti popravených? Nebo třeba děti emigrantů, které se rodiče snažili dostat na Západ několik let? A koneckonců, neměli by být odškodněni všichni ti, kteří kvůli kádrovákům a KSČ nemohli vykonávat své povolání? Nebo manželky disidentů, které držely nad vodou své rodiny, když byli otcové v kriminálech, nesměly dělat kvalifikovanou práci a dnes mají důchody, které nestačí k přežití?

Nemyslím si, že Kořínkovi nemají dostat žádné peníze - a je mi jasné, že soudce musel rozhodovat o jednom konkrétním případu, nikoli o celku. Snažím se nicméně poukázat na to, že světská spravedlnost je ve vztahu k předlistopadové persekuci nedostatečná, a to i v ideálnějším prostředí, než je česká justice. Odškodněními se problém zlé minulosti vyřešit nedá, protože i kdyby stát rozdával peníze mnohem štědřeji, vždycky zbude skupina lidí, kteří by na ně měli právo a nedostanou nic.

Pokud chceme všem persekuovaným jejich strádání kompenzovat aspoň trochu, pak nejlépe tím, že dokážeme nahlédnout komunistický systém v celé jeho odpornosti. A to se netýká jen padesátých let, nýbrž celé doby jeho trvání.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století