Adam Drda: Ministr kultury aneb Křeslo, které zůstalo volné

Kdyby kandidát na ministra financí říkal, že může všechny ujistit o své dostatečné erudici, neboť si občas čte ekonomické rubriky v novinách, snad by to zahýbalo s kursem koruny nebo tak něco. Ministrem kultury se naproti tomu může – zřejmě – stát skoro každý.

Nový ministr Jiří Besser – vyslaný TOP 09, respektive se stranou spřízněnými Starosty - je zubař, podnikatel a dlouholetá „hlava“ Berouna. Město, jak se skoro všichni shodují, vedl dobře a zvelebil je, ale se světem umění nemá společného vůbec nic: v minulosti se věnoval - nebo snad ještě věnuje – hokeji, též obchodu, má rád elektrizovanou dechovku skupiny Kabát.

Do úřadu si pár dní po jmenování přivedl jako mluvčího někdejšího moderátora TV Nova, který - když byl Jiří Besser za cosi kritizován - se promptně odvolal na podporu herečky Bohdalové a normalizačně-nováckého režiséra Adamce. V jednom z prvních rozhovorů pan ministr řekl: „k umění mám osobní vztah. Chodím do kina, do divadla, na koncerty.“

Jindy zas vtipně připomněl, že v osmé třídě zvítězil v recitační soutěži a díky tomu hrál v kladenském divadle malého Antonína Zápotockého…

Celé to vypadá jako legrace, ale ve skutečnosti je to tristní. Ministr Besser má pro výkon svého úřadu předpoklady běžného konzumenta popkulturních produktů, který podle všeho navíc zaměňuje svět estrádní zábavy a tvorby.

K tomu sám bezelstně říká, že se do funkce dostal náhodou, prostě byl umístěn na židli, která po koaličních jednáních zůstala volná. Jistě bude schopný manažer, což sám soustavně zdůrazňuje, nepochybně se jako starosta orientuje třeba v památkové péči, ale to je málo.

A obecná česká kulturnost se dostala do opravdu bídného stavu, když to ani Jiřího Bessera ani koaliční politiky netrkne nebo je jim to jedno.

V českých médiích se k ministerstvu kultury většinou přistupuje skrz známé „causy“: diskuse o církevním majetku a odluce církví od státu, ředitelích Národní galerie a filharmonie. Jistě, jsou to vážné věci, ale prvně zmíněná představuje politický problém, který ministr sám řešit nebude, byť formálně spadá do jeho kompetence.

Další dvě vyžadují vpodstatě jen odhodlání, silnou vůli a jistou ministerskou pokoru před lidmi, kteří jim rozumí: komisi, která vybírala nástupce Milana Knížáka už zřídil Besserův předchůdce - a že je třeba vypsat konkurs na šéfa filharmonie, to ví každý.

Pak jsou tu ovšem další rozměry ministerské funkce, které jako by se přesunuly úplně na okraj zájmu. Zmiňme aspoň dva.

Za prvé by ministr v ideálním případě neměl být zástupce průměru, ale důstojný reprezentant a propagátor toho nejlepšího, co v kulturní sféře v jeho zemi vzniká. Nikoli umělec, ale sečtělý, univerzálně vzdělaný a všeobecně orientovaný člověk, schopný pohybovat se na evropské úrovni, někdo, jako byl třeba Ivan Medek.

Teprve pak může v úřadě něco dokázat, nějak kultuře posloužit. Ukazuje se, že lidé jako Vítězslav Jandák nebo ještě před ním Pavel Dostál sesunuli laťku pro výkon ministerské funkce neobyčejně nízko a ona už nízko zůstala. Škoda.

Rovněž mi připadá ostudné, že v zemi, kde za normalizace prakticky všichni významnější spisovatelé skončili na indexu, v exilu a v disentu, je ministr kultury jediným členem vlády, který před rokem 1989 vstoupil do KSČ.

A za druhé: na českou živou kulturu se dlouhodobě vydává velmi málo peněz, teď se budou provádět ještě další škrty. V tom bude mít ministr silné slovo - a neumím si představit, jak dokáže bez základního rozhledu zajistit, aby se dotace, bez kterých se stovky projektů prostě neobejdou, dostaly tam, kam je potřeba.

Jistě, teoreticky může pokračovat v praxi svých předchůdců, zachovat stejné odborné komise atd. Ale to jsme zas u té nejnižší možné laťky. „Nečasova“ koalice mohla udělat mnohem víc, než se přidržet marxistického pojetí, v němž je kultura nadstavba, podléhající potřebám ekonomické základny.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století