A ta kráva mléko dává

Tato nadprodukce je neobhajitelná nejen ekonomicky, ale i z hlediska chovu zvířat a vůbec našeho chování k přírodě. Jakub Šiška se proto podíval na problém mléka pohledem, který není až tak běžný, a sice pohledem krávy.

Mléko představuje jednu ze základních surovin, které používáme v naší kuchyni. V obchodech je k dispozici za pár korun, stejně tak jako máslo, jogurty, sýry nebo různé mléčné drinky. Romantické obrázky skotu pasoucího se na šťavnatých lukách navozují představu, že mléko je nám k dispozici prakticky zadarmo, jen stačí ty veselé a šťastné krávy podojit. Bohužel v naprosté většině případů je realita úplně jiná.

Už jsme skoro zapomněli na to, že kráva produkuje mléko ne pro naše potěšení, ale jako výživu pro své potomstvo. Aby uživila své tele, stačilo by jí vyprodukovat přibližně tři litry mléka denně. Dnešní vysokoprodukční dojnice však dávají až desetkrát víc. Toho se dosahuje jednak genetickým šlechtěním, ale také velmi nepřirozeným způsobem chovu. Dojnice musí každý rok porodit tele, které by za normálních okolností sálo přibližně deset měsíců. Během této doby se jeho potřeba mateřské výživy samozřejmě snižuje, takže mléko, které má kráva tzv. navíc, je po nadojení k dispozici člověku. To velmi dobře znali naši předkové a podle toho i krávy chovali. Dnes se však v tzv. intenzivním zemědělství odebírají telata kravám hned po porodu, umisťují se do individuálních kotců a krmí se umělou výživou. Ochránci zvířat v Evropské unii prosadili, že do osmi týdnů věku by telata měla mít možnost se v kotci alespoň otočit. Býčci mléčných plemen ale nejsou z komerčního hlediska vhodní pro další výkrm, takže se hned po narození usmrcují nebo posílají do zemí, kde je vysoká poptávka po tzv. bílém telecím. Během těchto transportů, které zpravidla směřují mimo Evropskou unii, až 20% zvířat uhyne. I přesto se ovšem tento byznys vyplatí.

Ani dojnici se ovšem po narození telete nevede lépe. Po třech měsících je často umělým způsobem zabřeznuta a následujících zhruba 10 měsíců musí unést dvojí zátěž: produkci vysoké množství mléka a zároveň růst dalšího telete ve svém těle. Protože by z běžné pastvy nemohla takové množství energie získat, dostává umělou výživu a zůstává celoročně ustájena v malém kotci bez možnosti pohybu. Tento způsob chovu i přes jisté zlepšení u nás stále převládá, takže většina krav za svůj život chuť trávy vůbec nepozná. Stejná situace je i ve většině zemí Evropské unie.

Není divu, že dojnice dokáží takovýmto způsobem žít jen velmi krátkou dobu. K jejich nejčastějším zdravotním problémům patří metabolické poruchy a bolestivé záněty vemene. Betonová nebo roštová podlaha bez podestýlky jim způsobuje poškození paznehtů, což způsobuje trvalou bolest jak při stání, tak při pohybu. Zatímco v přirozených podmínkách by se dojnice dožívaly až dvaceti let, z intenzivních chovů jsou posílány na jatka průměrně po čtyřech laktacích.

Taková je tedy cena mléka, které chtějí zemědělci znovu demonstrativně vylévat do kanálu. Bohužel takovýto způsob chovu, jehož nechtěným důsledkem je nadprodukce mléka a tudíž jeho extrémně nízká cena, dotujeme my všichni z našich daní, a to jak na republikové, tak na unijní úrovni. Protesty jsou tedy plně na místě - ne ovšem za to, aby stát dorovnával zemědělcům nízké ceny nebo nařizoval obchodníkům, za kolik mají nakupovat, ale aby podporoval eticky přijatelné formy hospodaření i za cenu nižší produkce. Což platí nejen pro chov krav, ale pro celé zemědělství.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .