60 let demokratického německého státu

Krátce poté 23. května její prezident Konrád Adenauer svým podpisem vyhlásil utvoření Spolkové republiky Německo na území, spravovaném americkou, britskou a francouzskou okupační správou.

Ve východní části okupované Rudou armádu byla pak o několik měsíců později 7.října schválením ústavy provizorní lidovou komorou vyhlášena Německá demokratická republika. Následně tak čtyřicet let vedle sebe paralelně existovaly dva německé státy.

Původně se ve svých ústavách deklarovaly jako státy se zemským zřízením. Stálo v nich, že "Spolková republika Německo je demokratickým a sociálním spolkovým státem" a v ústavě NDR, že "Německo je nedělitelná demokratická republika budovaná na německých zemích".

Zatím co v západní části Německa s některými omezeními byly pravomoci zemí do jisté míry podřízeny spolkové vládě, ve východní byly nakonec nahrazeny krajským zřízením, centrálně řízeným z východního Berlína. Teprve 3.října 1990 po pádu berlínské zdi byla obnovena jednota Německa na základě ústavy Spolkové republiky a znovu vytvořeny spolkové země na bývalém území NDR.

Tím byla uzavřena historie země, která rozpoutala v minulém století dvě zničující války, aby nakonec 8.května 1945, když ležela doslova v troskách, bezpodmínečně kapitulovala.

Nejprve zde neomezeně vládly vítězné spojenecké mocnosti, které zpočátku velmi zdráhavě a opatrně předávaly kompetence německým úřadům. Brzy však studená válka způsobila, že u spojenců ve zbrani proti nacistickému Německu vzájemná nedůvěra přerostla až v otevřené nepřátelství.

Západní mocnosti i Sověti začali hledat německé spolupracovníky v oblastech, které ovládali. Avšak jen málo politiků, kteří přežili nacistický režim a nezadali si s ním, bylo k dispozici. Proto mnoho přeběhlíků a dokonce spolupachatelů bývalého režimu se dostalo do vedoucích funkcí.

Třicet německých historiků a politologů nyní v knize "Bilance první trvající německé demokracie", určené širokému publiku, hodnotí toto šedesátileté období. Nepoužívá proto vědecký žargon a není jednostranná při posuzování úspěchů i nedostatků. Věnuje se jak klasickým historickým tématům Spolkové republiky Německo a jejímu politickému systému, tak náboženským společenstvím až po přistěhovalskou otázku, školství, kulturu a sportu.

Nevyhýbá se dramatickým okamžikům, jakým bylo odmítnutí vytvoření Evropského hospodářského společenství francouzským Národním shromážděním 30.srpna 1954. Tehdejší spolkový kancléř Konrád Adenauer to označil za "nejčernější den svého života". Netruchlil však nad tím, že nebyla vytvořena evropská armáda, ale že se zhroutil plán na politickou přestavbu Evropy.

Tím byla prohrána příležitost vytvořit již tehdy politickou unii Evropy a musela být nastoupena obtížná cesta k této organizaci přes celní a hospodářskou unii. Dodnes se proto projevují značné deficity ve vzájemných vztazích mezi jednotlivými evropskými zeměmi, a to především v hospodářské a agrární politice, v oblasti energetické, regionální jakož i zrovnoprávnění.

Ještě nyní většina Němců proto počítá v duchu s D-markou, aby byla schopna srovnat svou životní úroveň s ostatními zeměmi EU. Právě v současné době finanční krize hraje důležitou úlohu rozhodnutí o vzdání se měnové nezávislosti v roce 2001 zavedením evropské jednotné měny.

V posledních šedesáti letech se od základů změnilo postavení žen v politice, ekonomice i společnosti. Zrovnoprávnění pohlaví na pracovištích se stalo jedním z ústředních evropských politických témat. Německo tak bylo donuceno několikráte v tomto smyslu změnit své národní právo.

Toto se nakonec stalo východiskem pro rozsáhlou antidiskriminační politiku v německé společnosti, která vyvrcholila přijetím zákona o rovnoprávnosti. Německo se tak definitivně vymanilo ze svých národních hranic a stalo se příslušníkem široké evropské pospolitosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .