24 hodin a dost!

Na tribuně na Rustaveliho třídě se objevili prakticky všichni opoziční vůdci: bývalá předsedkyně parlamentu Nuino Budržanadze, bývalá ministryně zahraničí a reemigrantka z Francie Salome Zurabišvili, bývalý velvyslanec Gruzie při OSN Iraklij Alasanija i prezidentův soupeř z posledních prezidentských voleb a faktický vůdce současného opozičního hnutí Levan Gačečiladze.

Jako jedna z prvních vystoupila paní Budržanadze, která je mezi vyjmenovanými veličinami především na Západě označována za nejpravděpodobnější Saakašviliho nástupkyni, pokud se opozici v nejnovějších protestní akcích skutečně podaří přimět prezidenta k odstoupení. Zajímavé je, že hlasitějí než ovace jejích stoupenců byl pískot značné části demonstrantů. Nino Budržanadze je ovšem inteligentní politička, a tak plynule svůj projev změnila v omluvu všemu gruzínskému lidu, že v roce 2007 nedokázala jako tehdejší šéfka nejvyššího zákonodárného sboru zabránit násilnému rozehnání podobných protestních akcí.

Paní Burdžanadze už před pár dny v rozhovoru pro BBC výslovně řekla: "To, co se v Gruzii stalo po revoluci růží, není to, co jsme si přáli!" Tento povzdech je zcela srozumitelný, protože Saakašviliho režim opravdu nese četné rysy autoritativního vládnutí, které se přirozeně nedá srovnat se situací například ve středoasijských republikách či v Bělorusku. Snaha rozhodovat sám, omezit přístup opozice do médií, a to zejména do televize, a vůbec činit věci, které jsou evidentně v rozporu s národními gruzínskými zájmy - takové jsou hříchy, které opozice Saakašvilimu předhazuje.

Hříchem vůbec nejhorším je jeho vskutku osudové rozhodnutí z počátku loňského srpna, kdy se po ruských provokacích dal vmanévrovat do ozbrojeného konfliktu, jehož výsledkem nebyla obnova gruzínské svrchovanosti alespoň v Jižní Osetii, ale faktická definitivní ztráta obou těchto enkláv, které pod starostlivou patronací Moskvy vyhlásily si ce téměř nikým neuznanou, zato však dosti spolehlivě nastolenou praktickou nezávislost.

Zajímavé je, že přestože opozice Saakašvilimu jako hlavní omyl jeho dosavadního vládnutí předhazuje rozpoutání předem prohrané války s Ruskem, samotný počátek nejnovějších protestů byl načasován na 9. duben. V tento den si Gruzie připomněla dvacáté výročí tzv. lopatkové noci. Tenkrát na demonstranty v ulicích Tbilisi zaútočily jednotky omon a sovětské armády, vyzbrojené ženijními lopatkami. Došlo k masakru, při němž zahynulo 17 demonstrantů, a to je událost, která v Gruzii dodnes není zapomenuta. Dochází tak k mírně paradoxní situaci, že Saakašvili je viněn z neúspěšné provokace vůči Rusku, ale zvoleným datem počátku současné protestní akce je výročí, které nepochybně znovu podnítí antiruské nálady v gruzínské společnosti.

Michail Saakašvili už návrhy a požadavky opozice odmítl a je málo pravděpodobné, že by v průběhu nejbližších dnů a týdnů uposlechl. Ostatně průzkumy veřejého mínění ukazují, že jeho demisi podporuje jen 28 procent lidí. Je si ovšem třeba připomenout, že tzv. lid v Gruzii podobně jako v řadě jiných zemí světa o takovýchto věcech zpravidla nerozhoduje. Saakašvili tak s největší pravděpodobností odejde jedině podle stejného scénáře, jakým si sám k moci pomohl: násilným (byť v tomto konkrétním případě nekrvavým) převratem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .