17. listopad

18. listopad 2008

Zdá se, že po devatenácti letech je všechno jinak: komunisté se dostávají k moci na krajské úrovni, a to buď přímo a nebo nepřímo, nezasednou-li ve vedení, budou podporovat menšinové "vlády" sociálních demokratů. A podobně netradičně probíhal i vzpomínkový akt na události, které se udály v Praze na Národní třídě: Pietní místo se stalo nejprve střetem mezi těmi, kteří tam přišli zapálit svíčky a odpůrci radaru a později tento prostor zablokovala iniciativa Ne základnám.

Její příznivci - podle aktualne.cz asi sedm stovek lidí - zablokovali po páté hodině i dopravu. Rovněž poprvé památku zbitých studentů nepřišel uctít ani prezident republiky Václav Klaus, jehož syn se před devatenácti lety demonstrací zúčastnil, jak řekl v rozhovoru pro zpravodajskou televizi Z1. Zdá se, že naše politická paměť je velmi krátká.

Připomeňme si, jak to tenkrát bylo: Kromě několika stovek disidentů, kterým se v posledních měsících před listopadem začalo říkat opozice, za společenský akcelerovanější pohyb v té době mohli právě studenti, kteří vnímali intenzivněji posuny na mezinárodní politické scéně a evidentně se jim zdálo, že naše společnost na ně adekvátně nereaguje. Podle již zemřelého Václava Bendy, zakladatele Křesťanské demokratické unie, tedy KDU, která se později spojila s lidovci, s kterým jsem mluvil v prosinci roku 1989, kdy jsem chystal knihu Výslech revolucionářů z listopadu 1989, se od léta tohoto roku začaly v tehdejším Československu formovat nezávislé studentské aktivity. Původně vznikaly paralelně, ale v průběhu měsíce října se sjednotily.

V tomto střechovém uspořádání už tehdy byli zástupci šestnácti pražských fakult První akcí této sjednocené studentské formace bylo právě svolání demonstrace na 17. listopadu v Praze na Albertově na počest studenta medicíny Jana Opletala, který byl zastřelen při podobné demonstraci nacisty 11.listopadu 1939. Ke svolání manifestace došlo asi měsíc před 17.listopadem a původní trasa měla skončit v Opletalově ulici, u koleje, kde tento student bydlel, a ne na Vyšehradě, kam byla později nasměrována. Někdy na začátku listopadu se ke studentům přidala i Městská vysokoškolská rada Svazu socialistické mládeže, která svým pořadatelstvím měla zajistit legalitu celé akce. Zároveň ale fukncionáři zaručili i svobodu projevu pro všechna vystoupení, která tam měla zaznít. A protože platila vyhláška o zákazu manifestací v historickém centru Prahy, kladli si svazáci podmínku, že se má průvod odebrat jen na Vyšehrad, kde jsou pohřbeni naši velikáni.

Dokonce tehdy došlo k uzavření neoficiální dohody mezi studenty a zástupcem SSM na schůzce u Václava Bendy v bytě, kde svazák, který si nepřál, aby se jeho jméno někdy někde objevilo, slíbil, že nedojde k preventivnímu zatýkání aktivistů a omezování jejich pohybu. Dohoda byla dodržena, až na to, že část manifestujících se nerozešla a z Vyšehradu po vltavském nábřeží se vydala směrem k Národní třídě a tam byla brutálně zmasakrována: Studenti byli nahnáni do úzkého průchodu, kde byli nemilosrdně biti speciálním komandem v bílých přilbách.

Václav Benda to komentoval slovy: "Byl to pro mě šok, ale musím zdůraznit, že lednové zásahy proti demonstrantům, kteří chtěli oslavit památku Jana Palacha, byly brutálnější, ale patřily do jiné doby." Dne 9.listopadu padl Berlínská zeď, rozdělený svět se začal zhroutit.

Podle zprávy ČTK ze dne 12.dubna 1990 bylo v souvislosti s brutálním zákrokem Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy říkalo policii, na Národní třídě 17.listopadu zaregistrováno celkem 592 zraněných, z toho 28 zlomenin, 56 otřesů mozku, 17 pohmožděnin mozku, 58 psychotraumat, a 54 tržných ran na hlavě. Různé zhmožděniny utrpělo 487 lidí, z toho zhmožděniny hlavy 126, zhmožděniny krční páteře 57, pohmoždění ledviny mělo 11 lidí a pohmožděné genitálie 8 studentů.

Velmi podezřelý a nikdy nevyšetřený zůstává případ studentky, která prokazatelně byla na Národní třídě. Podle oficiální verze zemřela druhý den na následky havárie. Její tělo bylo rychle spáleno. Podobné záhadné okolnosti se prý objevily kolem masakru na Národní třídě ve dvou případech.

Studenti tehdy skandovali: Jakeše do koše, Na Štěpána bez Štěpána, Mohorita od koryta, Komunismus komunistům, Zpátky do Evropy.

Po devatenácti letech na stejném místě protestují lidé, kteří odmítají, abychom se na obraně Evropy podíleli. Jenže, a v tom je zřejmě ten problém, to nejsou ti lidé, kteří si změnu tenkrát přáli: 17.listopadu nešlo o revoluci, ale režim se zhroutil za pomocí disentu, studentů a později herců sám. Valná většina lidí s tím neměla nic společného, jen vstoupila do jiných politických stran. Nedošlo ke katarzi, která by jasně pojmenovala starou nenormalitu a zakázala komunistickou stranu jako tu sílu, která za znásilnění svobodného života byla čtyřicet let plně odpovědná, a toto je logický důsledek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .