100 000 protestujících v Jeruzalémě

Izrael byl kdysi zamýšlen a později též vznikl jako sekulární stát západního typu, se svrchovaným parlamentem, vládou zákona a nezávislými soudy. V tom se podobal jakékoli západní společnosti. Ostatně většina Izraelců dosud pochází ze zcela sekulárních rodin, a nebo se označují jako tradiční či moderně ortodoxní – smýšlí tedy o náboženství asi tak, jako průměrný český nebo slovenský katolík.

Určitou část izraelské společnosti představovala relativně malá komunita ultra-ortodoxních židovských věřících, takzvaných charedim. Ta se z různých důvodů za několik desítek let podstatně zvětšila, z velké části díky početným rodinám, které jsou v tomto společenství pravidlem. Během let si také šikovnou politikou na parlementní úrovně, která někdy překročila hranici vydírání, vyvzdorovala na státu různé ústupky, ať už se týkaly sociálních dávek, a nebo financování oddělených škol pro ultraortodoxní věřící. Ještě před několika desítkami let i velmi zbožní židé žili i ve čtvrtích, kde mohli potkat lidi odlišného smýšlení. Charedim se však postupně čím dál více izolovali, až vytvořili vlastní minisvět s vlastními pravidly. To zahrnuje minimum světského vzdělání, nedůvěru vůči nevěřícímu světu, a také čím dál striktnější oddělování mužů a žen. To vše by samo o sobě nemuselo způsobovat zásadní problém, i v Americe mají své skupiny, jako jsou Amishové, kdyby zároveň byli ultraortodoxní věřící v Izraeli připraveni v zásadě respektovat zákony.

Jejich rostoucí počty a rostoucí sebevědomí je však přivádí čím dál častěji do konfliktu s izraelským státem a jeho zákony. Velmi často jde o záměrné vyvolání problémů, jak jsme to viděli sotva před pár týdny v případě výstavby nemocnice v Aškelonu. Na pozemku se našly staré hroby, a část ultraortodoxní komunity s poukazem na respekt vůči zemřelým zorganizovala protesty proti přemístění ostatků, při kterých musela zasahovat policie. Několik měsíců před tím, obyvatelé ultraortodoxní čtvrti v Jeruzalémě protestovali proti sobotnímu provozu nedalekého parkoviště a továrny, přestože tam žádné charedim o šabatu nepracovali. Také stavba významné izraelské dálnice byla z podobných důvodů o několik let prodloužena.

Nynější protesty jsou motivovány pokusem státu postihnout rodiče, kteří odmítají posílat své děti do školy, kam by chodily s jinými, prý méně zbožnými dětmi. Nechtějí prý, aby se jejich dcery stýkali s holčičkami, které se doma dívají na televizi, protože sekulární média jsou v ultraortodoxní komunitě omezována.
To odpovídá touze této komunity žít jen ve vlastní uzavřené společnosti. Jen na okraj poznamenejme, že celá věc je momentálně zkomplikována skutečností, že je smíšena s jiným vnitroizraelským štěpením, a to rozporem mezi aškenázkými židy většinou východoevropského původu, a takzvaných Mizrachim, tedy komunitou židů původem z blízkovýchodních zemí. I mezi ultraortodoxními věřícími obou těchto větví už došlo k nesvárům, přičemž Aškenázové bývají obviňováni z pohrdavého postoje vůči Mizrachim. Právě škola v osadě Imanuel, kam chodily dívky obou komunit, byla na aškenázský nátlak původně rozdělená, a fungovala pro obě společenství zvlášť. Izraelský Nejvyšší soud toto rozdělení zrušil, a proti tomu rodiče protestovali i za tu cenu, že nepošlou děti do školy a sami za to půjdou do vězení.

Celá tato situace je tedy nešťastná z více důvodů, ale vypíchnout bychom měli jeden momentálně nejdůležitější – totiž tvrzení, které z řad protestujících zaznělo, podle něhož je Tóra nadřazena zákonům státu. To je samo o sobě varující neméně, než když třeba muslimové v Londýně říkají, že islámské právo „šaría“ je nadřazeno britským zákonům. Problém je, že zatímco v určitém smyslu jsou etická pravidla náboženského původu možná závažnější než pozitivní právo moderního státu, v podání komunity charedim to ovšem neznamená nadřazení morálky nad zákon, ale převládnutí vnitřních pravidel jedné komunity nad svrchovaným zákonem demokratického státu.

V tomto ohledu je stotisícová demonstrace výzvou partikulární skupiny vůči státu, který by měl prosadit svou suverenitu. Žádný stát ani společnost, však nemohou být udržovány pohromadě jen z donucení. Jejich vnitřní dostředivé síly však nemohou překonat tak velké rozdíly v názoru na život, svobodu, morálku nebo zákon, jak je tomu u na jedné straně sekulárních, a na druhé straně ultraortodoxních židů v Izraeli.

Je paradoxní, že rozpor mezi mnoha přívrženci hnutí Hamás a spíše sekulárního hnutí Fatah v palestinské společnost řeší velmi podobný problém. Je to také jeden z klíčových problémů západních dějin, totiž vzniku moderního nábožensky neutrálního státu a občanské společnosti, což je proces, který zároveň znamenal vytlačení náboženství do soukromé sféry. Je paradoxní že Izrael, složený převážně z lidí z Evropy a Ameriky, kteří si s sebou ve svých hlavách přivezli moderní uvažování z křesťanské Evropy, jakoby potřeboval projít tímto procesem ještě jednou. Což neznamená, že tradiční nebo moderně ortodoxní izraelští židé by neakceptovali princip, podle kterého jsou zákony nejvyšší autoritou veřejného života.

Momentálně však v Izraeli narůstá nedůvěra a nevůle mezi sekulární nebo umírněnou většinou, - a zhruba osmi až desetiprocentní menšinou charedim. Izrael vždy byl a docela dobře fungoval jako multikulturní a multietnická společnost, a je paradoxní, že největší napětí je momentálně mezi dvěma židovskými skupinami. Zatím se mluví o „kulturní válce“, jako v 19. století v Německu. Kam až tento spor dostoupá, se momentálně nikdo v Izraeli nechce domýšlet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.