Zvláštní forma politické korektnosti

Otvíráky na prvních stranách ohlašují palcovými titulky témata svého druhu. Založil bych je do šanonu Co přinesl den. Třeba výroky a kroky našeho současného premiéra. Nebo otřesy v resortu zdravotnictví. Taky německé volby a jejich důsledky, proč ne. Nebo zátah na podezřelé islamisty kdesi v západní Evropě. A podobně. To všechno je jistě významné. Snad ani ne tolik svou vnějškovou tvářností, jako tím, čeho je to znamením. Ale ten skrytý význam se dostává na přetřes jen málo. A za pár měsíců se na ty aktualitky zapomene.

Dovídám se i jiné věci. V přívalu informací tvoří jakýsi druhý sled. Např. výseč z demografické statistiky evropské populace, především její porodnost. Nebo srovnání rozsahu arktického ledu před pár lety a dnes. Řadím tam i zmínky o fungování některých znamenitých civilizačních vymoženosti, jako jsou řetězce velkoprodejen. Nabízejí shnilé maso. Nebo internet. Ten zase umožňuje distribuci nepravých léků, i škodlivých. Prý tvoří na farmaceutickém trhu desetinu nabídky. Nebo další téma: účetní podvody renomovaných velkých firem. - To všechno bych zařadil do jiného šanonu než Co přinesl den. Jak ho nazvat? Třeba takhle: Svět přestává být bezpečný. Asi tam patří i některé položky z toho prvního šanonu.

Připomínat znepokojivé trendy v současném světě se jaksi nesluší. Brání tomu management veřejného mínění. - Ne že by to bylo zcela nemožné. Pokud je sýčkování využitelné pro momentální mediální či politické potřeby dne, je přípustné, ale nesmí se přehánět. Kdo se na varovné prognózy soustředí příliš, je označen za apokalyptika. A ten, kdo připomene, že před pár lety nebo desetiletími byly ty předzvěsti méně nápadné, ten je zase nostalgik. Obě označení jsou nelichotivá a jejich nositelé riskují blamáž. Je to vlastně taková nenápadná forma politické korektnosti. Že současná podoba provozu naší společnosti nemá šanci na dlouhodobou výdrž, to se jaksi tuší. Aktuální ilustrací je škytání a škroukání v našem zdravotnictví, i když to zdaleka není předzvěst jediná. Potřebujeme prostě reformy, jejichž důsledkem bude uskrovnění. Odpor k nim je jaksi přirozený, ale navíc je živen návykem na relativní bezstarostnost zažívanou v minulém režimu. Viditelným zosobněním té neochoty je KSČM a mocné proudy v ČSSD, zejména pan Škromach s jeho odbory. Vysvětlujeme to rozpory postkomunistické společnosti. Podobně jsou na tom Poláci, Maďaři, východní Němci, Rumuni, Bulhaři atd.

Jenže v podobném dilematu je celé Německo, Francie i jiné země, jejichž problémy nelze vysvětlit návykem na reálsocialistické vegetování, vždyť jejich dosavadní osud byl jiný. Ty potíže, v něčem tak podobné, musejí mít hlubší důvod. Zdá se, že tzv. moderní společnost, orientovaná na ekonomický růst a konzum (ta západní byla v tomto ohledu úspěšnější) je v koncích. Prognosticky nemilé informace, které občas proniknou na denní světlo, to je zatím jen občasné zaklinknutí umíráčku. - Ta společnost má i své duchovní podloží. Chtěla na ně zapomenout, málem se jí to podařilo, ale nepříjemně jí ho připomíná konfrontace s netolerantním islámem, který už není zajímavé exotikum, vždyť je dnes doma ve všech západoevropských zemích.

Ano, svět přestává být bezpečným. Dodejme: svět, formovaný moderní západní civilizací. Ohrožením číslo jedna není islám, nýbrž skutečnost, že se tato civilizace ocitla ve své vlastní pasti. Z mnoha příkladů uvedu jediný, zato domácí a aktuální. Nevíme, co s nezaměstnaností. Spoléháme na automobilky z vůle zahraničních investorů. Přitom víme, že rozvoj automobilismu je slepou uličkou a závažnou ekologickou hrozbou. Znamená to snad automobilky nezřizovat? Dálnice nestavět? To nejde, provoz je rozjetý a my jsme v tom po uši. A to je ta past. Proto se fakticky řídíme zásadou po nás potopa. Proto svět přestává být bezpečným.