Ztracený národ Chazarů

Moderní výzkumy ukázaly, že Chazaři (jméno vzniklo patrně z tureckého slovesa putovat) byli kočovný turkotatarský kmen, jenž přišel do stepní oblasti u Kaspického moře přibližně v 6. století. Tam se postupně usadili a založili říši, již začali záhy rozšiřovat. V 7. století sahala vláda Chazarů od Kavkazu na jihu až po Volhu na východě a Don na západě. O dvě stě let později měli pod svou kontrolou prakticky celou jižní Rus od Dněpru až po Aralské jezero. Vzhledem ke své poloze na křižovatce obchodních cest z Konstantinopole do Pobaltí a Hedvábné stezky říše velmi rychle zbohatla z kontroly obchodu, především mezi Evropou a Dálným východem. Etnicky, zdá se, nebyli Chazaři zcela homogenní: u turkických kmenů bylo obvyklé, že se skládaly z několika různých, třebaže příbuzných, etnik.

V 7. století se Chazaři poprvé zapsali do dějin. Výrazným způsobem pomohli byzantskému císaři Herakleiovi v boji se sásánovskou Persií. Roku 627 mu byli nápomocní při dobývání města Tiflis (dnes gruzínské Tbilisi). V druhé polovině 7. století pak zase museli odrážet expanzivní choutky ummájovského islámského chalífátu. Naproti tomu jejich vztahy s Byzancí, druhou sousedící velmocí, byly - zřejmě také díky společnému arabskému protivníkovi - přátelské. Následník byzantského trůnu, budoucí císař Konstantin V. Kopronymos, se dokonce oženil s Čičak, dcerou chazarského chána.

Koncem 8. nebo v počátkem 9. století konvertoval náhle chazarský dvůr, šlechta a zřejmě i část prostého obyvatelstva k judaismu. Ohledně rozsahu této konverze se vedou do dnešního dne spory. Vědci se původně domnívali, že šlo o konverzi vládnoucích vrstev, jež zasáhla běžné obyvatelstvo jen velmi málo, pokud vůbec. Novější archeologické vykopávky ale dokazují, že od poloviny 9. století nabývají chazarské pohřby výrazně židovský charakter a takřka mizí přidávání předmětů do hrobů (Židé se nechávají pohřbívat nazí, zahalení jen do kusu bílé látky, v jednoduché rakvi z obyčejných desek).

Důvody, jež Chazary ke konverzi vedly, dnes už nelze s určitostí vystopovat. Středověký židovský filosof a básník, Jehuda ha-Levi (asi 1085-1141), ve svém slavném spise Kuzari popisuje, jak k chazarské konverzi došlo: chazarskému králi se ve snu zjevoval anděl, jenž ho upozorňoval na to, že jeho úmysly jsou sice Bohu libé, ale jeho skutky neodpovídají tomu, co si Bůh přeje. Zmatený král, který doposud chtěl co nejlépe plnit příkazy chazarského náboženství, si na svůj dvůr povolal filosofa, křesťanského teologa a muslimského učence. Všech se zeptal na správnou víru. Protože mu podle jeho názoru ani jeden z nich nedokázal podat uspokojivou odpověď, povolal si ještě rabína, jenž mu krok za krokem vysvětlil židovský pohled na člověka, svět a Boží zjevení.

O historických okolnostech konverze toto vyprávění mnoho nevypovídá, ha-Levi zjevně využil exotické prostředí chazarského dvora pro prezentaci své filosofie židovského náboženství. Jedním ze skutečných důvodů konverze mohla být také politická neutralita judaismu. Říše, tísněná z jedné strany mohutným islámským impériem a ze strany druhé zase křesťanskou Byzancí, zřejmě hledala náboženství, jež by jí zaručilo přijatelnost a legitimitu v očích obou - a to se povedlo.

Chazaři byli ve styku dokonce i se vzdáleným Cordóbským chalífátem. Důkazem je dochovaná korespondence z let 950 - 960 mezi chazarským králem Josefem a židovským "ministrem zahraničí" cordóbského chalífy Abd ar-Rahmána III. Chasdajem Ibn Šaprutem. Chasdaj ibn Šaprut byl nesmírně vzdělaným a důležitým mužem své doby. Když se od dvou zahraničních židovských diplomatů dozvěděl o existenci židovského státu, okamžitě jim svěřil dopis pro jeho vládce, v němž se vytříbenou hebrejštinou vyptává na podmínky, v nichž Chazaři žijí, a podrobně popisuje geografii a zahraniční vztahy Andalusie. Chazarský král Josef mu zdvořile odpovídá na jeho otázky a zve ho na návštěvu své říše. Tato korespondence je jedním z mála původních pramenů pro studium chazarských dějin.

V té době však už říše prožívala svůj úpadek. Sjednocování slovanských kmenů pod vedením varjagských náčelníků vedlo k oslabování chazarského vlivu. Vzestup Kyjevské Rusi v 10. století znamenal pro Chazary definitivní konec. Kyjevský kníže Svjatoslav Igorevič zaútočil v šedesátých letech 10. století na říši, zničil její hlavní město Itil a podmanil si kmeny doposud závislé na Chazarech. Záhy se kdysi mocné království rozpadlo a jeho obyvatelé judaismus postupně opustili.

Neupadli však v zapomnění. Zůstali zvěčněni v židovské náboženské literatuře a především v ha-Leviho spise Kuzari. I v novější době nepřestávají Chazaři inspirovat umělce, za všechny vzpomeňme srbského spisovatele Milorada Paviće a jeho světoznámý román Chazarský slovník, v němž formou encyklopedie poskytuje tři alternativní pohledy na chazarské dějiny: židovský, křesťanský a muslimský.