Ztracený a nalezený trpasličí primát

Nártouni jsou malí noční primáti, kteří své jméno dostali podle velice dlouhých nártů. Mimo to se vyznačují obrovskýma očima a dlouhými prsty zakončenými paličkovitými polštářky. Neobvyklá je také jejich schopnost otočit hlavu téměř o 360 stupňů, což bychom čekali spíše u sov, než u primátů. Nártouni žili na Zemi už ve třetihorách a podle paleontologů se od té doby nijak zvláště nezměnili. Dnes jejich pět známých druhů obývá indonéské ostrovy, kde v korunách stromů ve skocích lapají hmyz.

Druhem nártouna, nad kterým se dlouho vznášel otazník, je jako myš velký a méně než 60 gramů vážící nártoun drobný (Tarsius pumilus) z horských lesů ostrova Sulawesi. Dva exempláře byly v roce 1916 a 1930 uloveny do muzejních sbírek a to bylo na dlouhou dobu naposled, kdy příslušníky tohoto druhu někdo viděl živé. Někteří zoologové proto nártouny drobné začali pokládat za vyhynulé. To se změnilo až v roce 2000, kdy byl jeden z nich mrtvý nalezen v pasti na krysy.

Následně se do oblasti vypravilo několik expedic s jediným cílem: odchytit živého nártouna drobného. Prvním úspěšným byl až tým vedený biology z Texaské A&M univerzity, který letos odchytil dva samce a jednu samičku. Místem odchytu byl mlžný horský les v Národním parku Lore Lindu v centrálním Sulawesi. Všichni polapení nártouni dostali obojky pro rádiové sledování a byli vypuštěni zpět do pralesa. Vědci předpokládají, že jim pomohou získat jinak prakticky nedostupné informace o ekologii primátů, které živé nikdo neviděl více jak 70 let.

Mezi otázky, které je zvláště zajímají, patří komunikace nártounů. Na rozdíl od jiných primátů si totiž nártouni drobní svá teritoria neoznačují ani pachem, ani slyšitelným voláním. Zoologové spekulují, že možná využívají frekvence, které lidské ucho neslyší, ale které velice dobře pronikají kakofonií zvuků deštného pralesa.