Ztracen v norské mlze

Norské kopce

Když jsem letos létě pobýval v norském Geilu, napadlo mě, že by nebylo od věci pokusit se o nějaký ten výstup na místní vrcholky hor. Ty, ač ne o mnoho vyšší než česká Sněžka, dokážou člověku při špatném počasí opravdu hodně "znepříjemnit život". To se stalo i v mém případě. Plán zněl velice jednoduše: přechod Hallingskarvetu s následným nástupem na ledovec, sestup k Eidfjoru, výstup na Hardangerviddu a návrat přes tuto největší náhorní plošinu v Evropě zpět do místa startu.

Jelikož se mi nedaří sehnat člověka, ochotného mě doprovázet při tomto treku, nezbývá mi, než vyrazit sám. Vím, že se do hor chodí minimálně ve dvou, ale touha oprostit se od civilizace a všedních problémů je silnější než já.

Přichází den D, start zdržuje hustý déšť. Ten je v Norsku naprosto běžný a bylo by spíš zarážející, kdyby den či dva nepršelo. Čekání mě po hodině přestává bavit, navlékám pláštěnku a vyrážím. Stoupám po strmé sjezdovce. Ta se vlivem prudkého deště začíná pomalu měnit v ohromný baheniště. Občas mi cestu křižuje dráha lanovky, která je v provozu. Při chození po horách tyto výdobytky novodobé společnosti naprosto neuznávám, takže pěkně po svých. Po překonání úvodního stoupání přestává pršet, z čehož mám ohromnou radost. Kochám se částečným výhledem na hardangerské pláně, svačím a ženu dál. Cestou překovávám několik močálů a potoků. Kvalitní boty jsou nutností. Cíle dnešního snažení se mi daří dosáhnou vcelku bez problémů. K mému překvapení nacházím opuštěnou chatrč, která mi skýtá útočiště po dlouhou, větrnou a deštivou noc. Po rychlé koupeli v horské říčce a večeři v mžiku usínám. Zítra by měl přijít na řadu Hallingskarvet.

Ráno mě budí vichřice, která lomcuje polorozpadlými okny od chatrče. Zdá se mi, že musejí každou chvíli ulítnout. Rozhlížím se kolem sebe. Obloha vypadá tak nějak všelijak, doufám, že bude pěkně. Toto přání však zůstává nevyslyšeno. Stoupám několik desítkek výškových metrů a ztrácím se v mlze. Kompas jsem zapomněl, takže mi nezbývá než věřit svým smyslům. Sklon svahu už není tak strmý. Počítám, že se nacházím ve výšce okolo 1.800 m. n. m. Ze vzniklé situace nemám moc dobrý pocit, jelikož díky mlze vůbec netuším, kam jdu.

Po pěti hodinách chůze nabývám dojmu, že by hřeben měl už končit. To se však neděje. Navíc přichází opět vichřice a já musím chtě nechtě z hlavního hřebenu dolů. Místu, kde se nacházím, nevěnuju příliš pozornosti, hledám nějaký závětrný plácek, abych mohl postavit stan. Za doprovodu hromobití se obloha během půl hodiny mění v černou poklici. Stavím narychlo přístřešek, i když s výběrem místa nejsem vůbec spokojen. Přichází tma a s ní rapidně sílí vítr. V noci je kosa jako prase, spát se mi moc nedaří. Mám pocit, že stan musí každou chvíli uletět i se mnou.

Časně ráno se soukám ze stanu. Vypadá to, že bouře je pryč. K mému velikému údivu, ale slunce vychází úplně na opačné straně, než kde jsem ho čekal. Nechápu to. Dávám přednost svému úsudku před orientací podle slunce a vyrážím. Místo na východ jdu na západ, a ač jsem si plně vědom svého směru, pokračuju dál. Jdu podél Hallingskarvetu, brodím se četnými potoky a bažinami. Připadá mi, že ta hora mě nechce pustit od sebe a že se pořád motám okolo ní. Za celý den nepotkávám kromě desítek ovcí nikoho. Mapu okolí hallingskarvetského hřebenu nemám, jelikož jsem předpokládal, že ji "na takovej kousek" nebudu potřebovat. Omyl. Osm hodin chůze. Zastavuju u prvního rozcestníku a ptám se sám sebe, čtu-li správně, jestli se mi to nezdá. Nechávám se ukazatelem směrovat na 10 km vzdálenou vesnici, se kterou jsem ve svém plánu vůbec nepočítal. Mám toho až po krk. Navíc když je člověk v horách sám, nemá si komu postěžovat, s kým se poradit. Několikrát za den prší, ale tomu už nevěnuju pozornost. Sestupuju po deseti hodinách chůze do údolí, kde očekávám rozluštění záhady - kde to jsem.

Až při detailním studování nástěnné mapy, dostávám odpověď. Mlha na hlavním hřebeni mě předchozího dne otočila na třech kilometrech o 180°. Změnila tak i můj původní plán. Ocitám se 60 km stranou oproti svému očekávání a končím prozatím trek s tím, že si ho snad za rok zopakuju.

Na horách jsem nebyl poprvé, ovšem tohle se mi ještě nikdy nestalo. Téhož večera jsem se dozvěděl od místních, že vichřice podle meteorologů dosahovala místy rychlosti až 140 km/h.