Zpráva dvacátá – Návrat

Když jsem vloni do Balikpapanského zálivu přijel, začala už provinční vláda se stavbou mostu přes ostrov Balang a vyhlídky na silnici kolem celého zálivu vyvolaly to, že podél pobřeží začaly bujet staveniště nových továren jako houby po dešti. Vládní úřady i nevládní organizace o tom buďto nevěděly nebo vědět nechtěly, rybáři už dávno rezignovali na jakékoli protesty a korporace měly plnou volnost k tomu chovat se jak na Divokém západě. Za poslední rok se toho stačilo hodně změnit – dá se říct, že k dobrému, ale ne k příjemnému. Z práce v zálivu, která kdysi začala jako pohodový výzkum opic, je už teď tvrdý a bezohledný boj a vysoká politická hra. Během posledních měsíců se dostala ochrana Balikpapanského zálivu do popředí zájmu jak místní vlády, tak i občanských sdružení – zásluhou lidí jako je Yulita, Rahmina, Gaby a mnoha jiných, ale v první řadě díky práci týmu Darmana, Aliho a Bedula, kteří záliv každý měsíc objíždí a rozesílají pak mým prostřednictvím všem ostatním zprávy o tom, co se na pobřeží právě děje. Stavební společnosti, plantážníci i ilegální dřevaři tím přišli o největší výhodu – totiž o to, že nikdo nevěděl o tom, co v zálivu provádějí. Darman, Ali a Bedul budou v monitoringu pokračovat i po mém odjezdu, mají už myslím dost dobrou průpravu na to, aby sami zvládali pracovat samostatně.

Ale i když je patrolování v terénu nezbytný základ, který vlastně všechen zájem o záliv odstartoval, o budoucnosti zálivu se rozhoduje na úřadech. Jestli se nakonec záliv podaří zachovat anebo nikoliv, bude v první řadě odviset od úspěchu kampaně a politického vyjednávání. A to je hodně ošemetná záležitost. Zlomovým bodem v kampani pro záchranu zálivu bylo zapojení Yulity a jejího konsorcia, které sdružuje většinu důležitých vládních i nevládních skupin, které se v Balikpapanu věnují životnímu prostředí. V tom je Yulitina síla – ale i slabost. Yulita zorganizovala několik workshopů, kde spolu s ostatními velmi otevřeně kritizovala plánované podnikání v zálivu, tak jako most přes ostrov Balang a silnici kolem zálivu. A se stejnou vervou pak o podobných tématech mluvila na osobních schůzkách s vládními úředníky od kanceláře starosty až po ministra životního prostředí. Jenže to všechno pouze pokud šlo zatím jen o plánované podnikání. Jakmile došlo na investice, které už byly zajištěné, vládní úředníci Yulitě brzy přistřihly křídla i jazyk. Tohle už zkrátka nebyla jen taková drzá polemika o vysněných investicích – tady už šlo o opravdové peníze!

Náš kemp po loňském požáru znovu zarůstá lesem.|foto: Stanislav Lhota

A protože vládní úředníci jsou také členy Yulitina konsorcia, má každé vyjednávání tendenci skončit ve chvíli, kdy se objeví investor. Naděje pak stojí na „čistých duších“ bez závazků a bez kontaktů, plných ideálů – třeba na studentech místní právnické fakulty, na několika začínajících novinářích, nezávislých výzkumnících a na pár výjimečně odvážných vesničanech jako je Darman, který se z obyčejného rybáře postupně přeměňuje na zaníceného aktivistu. Klíčová otázka je teď ovšem ta, jak důležitou roli jsem vlastně v téhle síti lobbistů hrál já. V ideálním případě už by teď ta role příliš klíčová být neměla, tak aby celý systém mým odjezdem příliš neutrpěl. Těch osm měsíců, po které teď budu mimo Indonésii, je tedy vlastně takovým testovacím obdobím. Pokud za tu dobu provincie nesežene peníze na stavbu mostu a silnice, město nevydá povolení na zbudování žádné další továrny a jednání o statutu chráněného území pro horní část zálivu neustrnou na mrtvém bodě, budu opravdu spokojený...

Rozhovory s rybáři jsou jedním z hlavních zdrojů informací při patrolování v mangrovech.|foto: Stanislav Lhota