Znovuzrození německých komunistů

Stále jsme tady! S osmi a půl procenty jsme vtáhli do Spolkového sněmu. Tak řekni, není to důvod k radost!?

Tak se radoval šéf sněmovního klubu post komunistů, Gregor Gysi. A hned vzápětí si vzal na mušku sociálně demokratického rivala. Vyslovil pochybnost, zda se ještě jedná o levicovou stranu.

Musím se vyjádřit ke zvýšení daně z přidané hodnoty. Něco takového neekonomického, asociálního. Vůbec nechápu, jak na takovou myšlenku může kdo vůbec přijít. Všechny vás prosím, přečtěte si ještě jednou argumenty, které uvedla sociální demokracie. A odsouhlasili si je. Musíme vzít v potaz, udělali z toho hlavní volební téma. A říkali, daň z přidané hodnoty nikdy a v žádném případě. A najednou ani kompromis mezi nulou a dvěma, není jedna, ale tři. A pak, že si sociální demokraté neprotiřečí. Levice, zdá se, vymřela.

Gregor Gysi tu naráží na původní odmítání sociálních demokratů zvýšit, jak navrhovali demokraté křesťanští, daň z přidané hodnoty. Nakonec místo navrhovaných dvou procent v rámci koaličního ujednání, velká koalice bude navrhovat procenta tři. Důvodem jsou posuny v přímých daních - to však Gysi už nezmiňuje. Ostatně sjezd postkomunistů se nekonal proto, aby obhajoval německou sociálně demokratickou politiku, ale proto, aby stvrdil, že jedinou autentickou německou levicí jsou jednak postkomunisté, jednak strana se složitým názvem, Strana volební alternativy a sociální společnosti. Tu na sjezdu zastupoval šéf jejího sněmovního klubu, kdysi významný předseda sociální demokracie, spolkový ministr financí, nyní představitel zběhlých sociálně demokratických levičáků, Oskar Lafontaine. Auditorium postkomunistů nenechal na pochybách, na čí straně jeho srdce bije:

Buďto budeme stát na straně příjemců podpory v nezaměstnanosti, na straně důchodkyň a důchodců, na straně pracujících, nebo na jejich straně stát nebudeme. Obojí ale jde sotva dohromady. Není možné být přátelský ke kapitálu a stejně tak myslet na pracující.

Jak je zřejmé, už nejde o sociálně tržní hospodářství, už nejde o humanizaci kapitalismu, ale o návrat k třídnímu boji. Buď jsi na straně pracujícího člověka, nebo na straně kapitálu. Jak je zřejmé z dalších jeho slov, Lafontaine se rozhodně neuřekl.

Reformní politika Německa je švindl. Je to lež, kdo tvrdí, že sociální stát není financovatelný. Správně to zní: my, kteří držíme v rukou moc na společností, nechceme žádný sociální stát. Ale my, levice, se cítíme povoláni sociální stát dál bránit.

Sociální demokraté, a nejen oni, nepovažují sociální zajištěnost lidí práce za cíl sám o sobě, ale za podmínku, na základě které teprve mohou volit a naplnit svoji svobodnou existenci. Tím se lišili vždy od všech, kteří na myšlence sociálního státu parazitovali. Lafontaine se ale vrací ke starému bolševickému rétorickému haraburdí. Ostatně i jeho pojetí svobody zní hrozivě:

Svoboda paní Merkelové je osvobozením pracujícího člověka od ochrany před výpovědí, od dojednaných tarifních mezd, je osvobozením pracujícího člověka od zaměstnanosti s regulovanou pracovní dobou, je osvobozením národa od spravedlivého mezinárodního obchodu. Toto perverzní pojetí svobody my odmítáme. My nabízíme zcela jiné pojetí svobody.

Účast Oskara Lafontaina na sjezdu postkomunistů nebyla jen zdvořilostní. Sjezd se usnesl, unesen nedávným volebním úspěchem, že postkomunisté nejpozději do 30. června roku 2007 se spojí v jednu politickou stranu s Lafontainovými volebními alternativci. Podle Lafontaina jde o výzvu dějin, kterou nelze oslyšet, nechtějí-li před nimi selhat. Podle Gregora Gysiho se tak začala psát nová kapitola historie demokratického socialismu (čti komunismu):

První věta, tak si to přeji, ve stanovách nové strany musí znít, že je to strana demokratického socialismu. To musí být. My jsme alternativou ke stávající společnosti.

Je patrné, že bývalí komunisté v Německu zvedli hlavu.

Mají pociťovat Němci úzkost z nově rodícího nebezpečí, nebo mají spíš pobaveně pozorovat, jak se někdo pokouší vdechnout duši starému, vyčpělému haraburdí? Na to není jednoznačná odpověď. Jen jedno je už dnes zřejmé. Komunisté jako pták Fénix vstali z popela díky necitlivostem, kterými se nejen ve volební kampani, ale i v předchozí politice vyznačovaly obě velké strany - sociální a křesťanští demokraté. Sjezd v Drážďanech nevztyčil varovný prst jen směrem do Německa. Nás se týká stejnou měrou.