Znovu téma vyrovnávání se s minulostí

Za prvé, aby v zemi izraelské skončil ten vražedný koloběh, aby Židé už nemuseli zabíjet a aby Palestinci žili v samostatném státě. Druhé Tigridovo přání je víc na tělo. Jeho první část cituji doslovně: "abychom si my Češi sami sobě přiznali z vlastního svobodného rozhodnutí nikým nenuceni než svým svědomím a intelektem, že poválečné vyhnání tří milionů českých Němců a způsob jeho provedení mělo ráz etnické čistky, nenávistné pomsty, založené na nepřijatelném principu kolektivní viny". Konec citátu.

Pavel Tigrid by rád, kdybychom toho upřímně litovali. V Literárních novinách z dvacátého sedmého ledna se Tigridovi ozval otevřeným dopisem Zdeněk Slouka, jeho o cosi mladší druh z exilu, stejně jako Tigrid pokládá i on princip kolektivní viny za nepřijatelný a právě proto nesdílí údajné Tigridovo přání, abychom my Češi, notabene dnešní Češi, přijali kolektivní vinu, dokonce dědičnou za domněle svá provinění v poválečném čase.

Zdeňku Sloukovi bylo tehdy dvaadvacet, s odsunem dokonce souhlasil, vnímal ho jako přirozený důsledek věcí předešlých. Dnes vidí věci jinak. Upřímně lituje, že odsun byl proveden plošně, i způsobu, jakým byl proveden, ale svou kolektivní vinu za něj nepřijímá a tu osobní necítí, proto ji ani nemůže smýt. Bylo správné, že Václav Havel vyslovil před lety jménem nás všech politování, ale není jasné, proč a jak máme v té lítosti pokračovat. Potud Zdeněk Slouka.

Nejméně jedním z důvodů jeho nerozumění Tigridově glose je její nepozorné a podezíravé čtení. Tigrid přece nepřisuzuje Čechům žádnou kolektivní vinu. Označuje poválečné vyhnání za etnickou čistku, která byla zdůvodňována kolektivní vinou jich, Němců a byl by rád, abychom to my, dnešní Češi takto viděli, protože to tak bylo. Je pravděpodobné, že pan Slouka to tak vidí, vždyť na to reaguje tím, že je mu to líto. Je zvláštní, že se zrovna jemu přihodilo takové nedorozumění.

Představte si, že jste si pořídili nějakou věc a pak zjistíte, že je kradená. Nebo že jste koupili usedlost a až po čase jste se dověděli, že je konfiskát a že jeho původní obyvatelé, dokonce budovatelé, byli odtud v rámci násilné kolektivizace vyhnáni. Zaplaví vás pocit, který by se jistě neozval, kdyby té smutné prehistorie nebylo. Je to pocit složitý. Z části je reakcí na vědomí, že tu došlo k poruše jakéhosi řádu. Také je v tom šleh úzkosti, říkáme, že v nás hrklo. To je tím, že najednou vnímáte své vlastní usedlosti jako nikoliv neproblematické.

Takové situaci říkáme morální dilema. Pokud nastane, je dobré, když se vyřeší brzy a způsobem, za jaký se pak člověk nemusí stydět, aby nedošlo k trvalému pokřivení jeho já. Pavel Tigrid by si přál, abychom se pokud možno všichni vypořádali s tématem odsunu, respektive vyhnání českých Němců s otevřeným hledím. Aby nás to nekřivilo. Zdeněk Slouka se mýlí, že postačilo Havlovo politování jménem nás všech.

Divím se, že si nevšiml, že to zdaleka nebylo jménem nás všech. Před pár lety jsem si povídal s jedním německým novinářem, tehdy akreditovaným v Praze, o nacismu, o druhé světové válce, o holocaustu, o heydrichiádě a podobně. Mluvili jsme i o svých ryze osobních postojích. Můj společník se narodil třicet let po válce. Jedna jeho věta se mi vštípila do paměti. Byla jednoduchá. Řekl:"Vinu necítím, ale cítím odpovědnost".

Myslím, že je to užitečná pomůcka k přemýšlení. Pro mě, pro Zdeňka Slouku a snad pro nás pro všechny.