Znovu prezident Osvoboditel?

24. únor 2001

Volba příštího prezidenta bude jednou z těžkých, ale zároveň slavných chvil, které ještě čekají Českou republiku. Definitivní termín připadá na začátek roku 2003, kdy Václavu Havlovi vyprší jeho druhý mandát. Předtím ještě volby do poslanecké sněmovny a do třetiny Senátu stanoví, kdo bude o novém muži či ženě na Hradčanech rozhodovat.

Kdyby se prezident volil nyní, šlo by nejspíš o proces v režii opoziční smlouvy. Největší šanci by měl předseda Poslanecké sněmovny a ODS Václav Klaus. Také ho již dnes navrhují jeho straníci a on sám návrhy neodmítá. Za dva roky ale může v Parlamentu posílit čtyřkoalice. I pro tento případ se už po svém návratu z Havany objevil kandidát, šéf Senátu Petr Pithart.

Autorita rozděluje

Český prezident má malé pravomoci, ale historicky silnou pozici. Základ pochází od prvního prezidenta samostatného Československa, zvaného prezident Osvoboditel, Tomáše Garrigua Masaryka, který na Hradě vytvořil alternativní mocenské centrum. Jeho autorita vycházela z dlouholetého stabilního vládnutí rakouského císaře Františka Josefa, od kterého přijal mnoho atributů, a byla tak silná, že se odrazila i na pozdější, "dělnické" prezidenty: československý komunistický režim byl vedle Rumunska jediným, který funkci prezidenta nenahradil kolektivním orgánem. Součástí přirozené autority je požadavek, aby svobodně zvolený prezident nezasahoval do stranických bojů, jenže mu nikdo zcela nedostál: urputnými hráči na politické šachovnici byli Masaryk, Beneš i Havel. Volbou dosavadního šéfa ODS Klause by účast Hradu ve stranických bojích posílila ještě o mnoho víc. Navíc, jeho instalace do prezidentského úřadu by zakonzervovala přinejmenším na pět let jeho mandátu stav společnosti, rozdělené právě hodnocením jeho osoby. Rozsáhlou modernizaci, před kterou stojí celá česká společnost, by ale měla reprezentovat méně konfliktní osoba.

Svobodně zvolených bylo na území bývalého Československa vlastně zatím jen pět prezidentů - vedle Masaryka, Beneše a Havla ještě Kováč a Schuster. První tři se stali prezidenty díky historickým otřesům, část života strávili v emigraci, případně ve vězení. Zato oba slovenští prezidenti už byli typickými stranickými aparátníky: Michal Kováč byl zvolen z vůle stranického šéfa Mečiara, Rudolf Schuster díky cynickému politickému obchodu. Přesto díky funkci určitou autoritu získali. Pokud bude prezidentem Klaus, možná čeká Čechy podobná zkušenost.

Dohoda oslabuje

Vážným kandidátem se stává i Petr Pithart, který obnovil svou autoritu senátním vítězstvím nad Šloufem a kubánskou misí. Pithart oproti Klausovi představuje druhý extrém. Jeho politikou je až k absurditě dovedená snaha za každou cenu se dohodnout. Přechází dokonce až do neschopnosti říci jasné stanovisko a prásknout do stolu. Snaha vžít se do postojů takových osob, jako je Vladimír Mečiar nebo Fidel Castro, činí z Pitharta politika spíše do ustálených demokratických poměrů než do nepohody. Je to výhoda i nevýhoda, v každém případě ale ne zcela ideální zázemí českého prezidenta, který přece často musí umět udržet své stanovisko proti premiérovi či stranickým vůdcům.

Šance obou na zvolení jsou dány hlavně tím, jak se budou oba kandidáti prezentovat na veřejnosti. Pokud si je značná část národa nebude umět představit na Hradčanech, nemusí uspět, i když jim nahrají volby do sněmovny. Pokud by v nich zvítězila čtyřkoalice, nerozpadla se a vytvořila koaliční vládu, pak by velkou šanci měl Petr Pithart. Šance Václava Klause spočívá v naději, že bude pokračovat opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS.

Je dobře, že zazněla jména vážných zájemců, byť je možné najít mnoho vad na kráse u Václava Klause i Petra Pitharta. Oba teď budou muset předvést nějaký kultivovaný postoj, jak má vypadat budoucí prezident. Určitě nemají čas s tím příliš váhat.

ČRo 6 / RSE 24. února 2001

Napsáno pro Svobodnou Evropu a týdeník Respekt v rámci cyklu Dnešek

Napište nám, co o tom míníte VY: rse@cro.cz

Spustit audio

Více z pořadu