Zmatky s nabodeníčky
České háčky a čárky loni oslavily významné jubileum - 600. výročí svého vzniku. Přesněji to byla znaménka punctus rotundus a gracilis virgula, jež světlo světa spatřila roku 1406 v latinském spisu De orthographia Bohemica (O pravopisu českém), jehož autorem je snad Mistr Jan Hus.
Když Mistr Jan Hus pracoval na reformě českého jazyka, nezapomínal ani na pravopis. Do jeho doby se v textech používal pravopis zvaný spřežkový, který k zápisu určitých hlásek využíval seskupení dvou či tří písmen. Protože k psaní se používala latinka, oněmi určitými hláskami byly zpravidla souhlásky, jež latina nemá: tedy č, ř, š aj., a také dlouhé samohlásky jako á (psáno aa) atd. Písaři však spřežkami někdy zaznamenávali i běžné hlásky c, r, s, z atd.
Starší spřežkový pravopis speciální hlásky zapisoval jako chz, rs, ss ad., mladší jako cz i c, ss i s ad., což bylo nejen poněkud zdlouhavé při psaní, ale rovněž to zpomalovalo čtení. Starším spřežkovým pravopisem by se např. slovo čas zapsalo chzazz, mladším czass. Spřežkový pravopis byl navíc velmi nejednotný a mísil se s tzv. primitivním pravopisem, jenž vůbec nerozlišoval některé hlásky (např. psané c mohlo znamenat c, k nebo č). A zmatek byl na světě.
Hus přišel s řešením
Hus nejen že chtěl tento zmatek odstranit, ale rovněž myslel na běžné uživatele jazyka z vrstev, jež neměly ke vzdělání tak blízko. Chtěl jim psaný jazyk více zpřístupnit. Proto vytvořil nový pravopisný systém využívající diakritických, tj. rozlišovacích znamének a začal nad písmena psát tečky (punctus rotundus) a čárky (gracilis virgula). Tečky značily měkkost souhlásky (např. c s tečkou, dnes č) a tvrdé l s tečkou, jež však již zaniklo. Později se vyvinuly v háček. Čárky označovaly délku samohlásky (á, é, í...). Husova diakritika se však ujímala velmi pomalu a postupně, během více než sta let.
Spřežky se dodnes hojně používají v polštině, z neslovanských jazyků můžeme uvést němčinu, angličtinu, francouzštinu, maďarštinu, holandštinu a další. Diakritiku přejaly jazyky jako slovenština, slovinština, chorvatština, z neslovanských litevština a lotyština. Ačkoli v češtině používáme výhradně diakritiku, zachovala se nám památka na staré časy v podobě spřežky ch.
Jak to bylo s nabodeníčky
A kam se poděla nabodeníčka? Termín nabodeníčko je omyl. Omyly vznikly i při zjišťování datace traktátu De orthographia Bohemica a možná i při zjišťování autorství. Datace je rozmanitá, jako roky vydání se uvádějí buď 1406, 1410, 1411, 1412, nebo 30. až 40. léta 15. století. A autorství? Když roku 1827 František Palacký objevil v třeboňském archivu anonymní spis a podrobně ho prostudoval, určil, že autorem by mohl být Mistr Jan Hus. Nikdy to nebylo potvrzeno, ale rádi tomu věříme.
Palacký traktát v 50. letech opsal a pod titulem Orthographia Bohemica zaslal nakladateli Aloisi Vojtěchu Šemberovi. Do téže obálky však pro Šemberu vložil své výpisky k doslovu bible Šafhauské. V tomto doslovu se pojednává o překladu a pravopisu a mimo jiné o diakritice, pro jejíž popis jsou použity termíny nabodeníčko krátké a dlouhé. Jazykové téma obou textů, anonymní Orthographie i doslov Šafhauské bible, zřejmě zapříčinilo, že Šembera mylně považoval doslov bible za Husův doslov k Orthographii a vydal jej společně s ní pod názvem Mistra Jana Husi Ortografie česká (1857). A nový zmatek byl na světě.
Termíny nabodeníčko krátké a dlouhé, které Hus nikdy nepoužil a které se neobjevují ani v pozdějších gramatikách z 16. až 18. století, věnujících se diakritickému pravopisu, objevilo až 19. století. S Orthographií se však spojily natolik pevně, že ve 20. století tento omyl zakotvil ve většině mluvnic a ve všeobecných znalostech národa jako pravda.
Jak vidno, s odkazem Jana Husa se setkáváme denně při používání českého pravopisu. A jaký je jeho odkaz historický? O tom budeme hovořit v historickém magazínu Zrcadlo, který má premiéru 6.7.2007.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
